Na Haiti už občas zní i zpěv

Vydání: 2010/9 Knihy mého života, 23.2.2010, Autor: Tomáš Kutil

Po třech nedělích strávených na Haiti se zpět do České republiky vrátil Oldřich „Olaf“ Pospíšil, který tam zastupoval Charitu ČR, mapoval situaci a pomáhal při odstraňování následků zemětřesení. V rozhovoru pro KT přibližuje tamní atmosféru a líčí některý ze svých zážitků. „Přestože to není místo, kde by člověk chtěl být, bylo mi líto, že musím odjet od rozdělané práce a předat ji dalším,“ svěřil se KT.

Jaké byly vaše první dojmy po příletu na Haiti?

První dojmy byly úplně jiné, než jsem očekával. Samozřejmě jsem přijel do města, které bylo úplně zdevastované. Na druhé straně nebylo zničené až tak, jak jsem čekal. Procházíte ulicemi, kde je každý druhý dům spadlý, nicméně televize vám před chvílí ukazovala záběry naprostého chaosu a destrukce. Když jsem dorazil na místo, viděl jsem vlastně normálně fungující běžný život. Sice v rozvalinách, ale lidé se přizpůsobili situaci. Nic jiného jim nezbývá.

Jak na vás působila atmosféra toho města? Byla tam cítit beznaděj?

Určitě bych neřekl beznaděj, spíše jsem vnímal vyrovnanost, skoro až stoickou. Přístup typu: stalo se, ale přesto musíme jít dál. Když jsme večer seděli na střeše charitního domu, dokonce jsme několikrát slyšeli, jak z okolních ulic zní zpěv. Samozřejmě z místních lidí příliš optimismus nesálá, ale je z nich cítit naděje, že se postupně se vším vyrovnají.

Co byl váš nejsilnější zážitek na Haiti?

Silným momentem pro mě byla první návštěva tábora, o který se stará americká charita CRS. Leží na místě bývalého golfového klubu a žije v něm zhruba 30 tisíc lidí. Překvapilo mě, jak rychle se místní lidé adaptovali – v provizorních přístřešcích vznikají první krámky, kadeřnictví, provizorní kina. Je to takové městečko v malém. Druhým silným zážitkem pro mě byla jedna jízda městem, kdy jsme dojeli autobus. Před námi ho předjelo několik místních aut, ale nikdo nereagoval na to, že za žebříkem, který vedl na střechu autobusu, je zaklíněný mladý chlapec a jeho nohy autobus vleče za sebou. Zastavili jsme ho a s pomocí rakouských kolegů se nám chlapce podařilo zachránit. Zvláštní ale bylo, že ostatní pasažéři z autobusu jen kolem netečně stáli a nejevili zájem nijak pomoci...

Co bezpečnostní situace? Cítil jste se někdy přímo ohrožen?

Přímo ohrožený jsem se necítil nikdy. Dostal jsem se do situace, kdy byla zapotřebí armáda, ale šlo spíš o pomoc organizační, aby se lidé nepoprali mezi sebou o jídlo – o naši bezpečnost primárně nešlo. Když ale někde zastavil konvoj s nákladem (například v dopravní zácpě), lidé byli schopni ho během pár minut rozebrat. Nicméně nikdy jsem nezažil, že by na mě někdo útočil, ať už na ulici nebo v táborech. Naopak jsem zažil, že lidé byli velice příjemní. V Port-au-Prince však existují čtvrti, kam bych nedoporučoval cizincům chodit. Například v jednom třicetitisícovém slumu na okraji města nepracuje žádná organizace sama, ale vždycky s dopomocí místních obyvatel. Obecně si však myslím, že na ulicích je teď bezpečněji než před zemětřesením. Způsobuje to přítomnost zahraničních organizací a americké armády. I když příliš nezakročují, už jejich přítomnost stačí.

Čím jste se na Haiti konkrétně zabýval?

Přijel jsem v první řadě posílit tým Charitas Internationalis. Kdyby česká Charita pracovala samostatně, nebude to zdaleka tak efektivní pomoc, jako když se spojí všechny Charity v jednu. V rámci tohoto týmu jsem měl na starosti logistické zajištění všech operací a moje kolegyně Irena Klimková z Arcidiecézní charity Olomouc pracovala na distribuci potravin.

Jaká byla spolupráce s ostatními humanitárními pracovníky?

Minimálně v rámci Charit se naše práce nepřekrývala, opravdu jsme se doplňovali – všechny Charity se snažily pracovat jako jeden tým. Velkou část aktivit na sobě nesla americká Charita (CRS), protože má přímo na místě velkou misi. Každá z Charit samozřejmě přijížděla s tím, že by měla zájem pracovat, v určité oblasti a odjet domů s výsledkem, kterým by mohla prezentovat své konkrétní dílo. Proto je pak potřeba si ujasnit, kdo kde bude pracovat, a jednotlivé projekty zkoordinovat. Na Haiti je ale situace taková, že pořád ještě neskončila první fáze. Zatím stále distribuujeme přímou pomoc a analyzujeme potřeby místních lidí.

Jakou pomoc teď Haiti podle vás nejvíce potřebuje?

Zatím se pořád rozdává potravinová pomoc a chvíli ještě bude. Ale vzhledem k tomu, že se blíží období dešťů, je v této chvíli ještě důležitější zajistit lidem aspoň trochu solidní ubytování. Tábory zatím nejsou uzpůsobeny tak, aby vydržely přívaly dešťů. Další vize české Charity je pak pracovat na Haiti dlouhodobě, alespoň tři roky. Chceme se starat o sirotky a o přesídlené rodiny – především je naučit, jak být soběstační.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Zahraniční, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay