Vydání: 2011/16 Pastorace mládeže, 14.4.2011, Autor: Aleš Palán

„Buď máte velmi šikovného a fantazií nadaného webmastera, nebo toho děláte skutečně strašně moc.“ Těmito slovy jsem zahájil dialog s P. Petrem Hruškou, farářem v západočeském Chebu.

„Náš webmaster je šikovný a to málo, co tu děláme, ještě nafoukne, aby to vypadalo hezky,“ zareaguje pohotově kněz. Je jasné, že žertuje, vždyť v Chebu toho v rámci farnosti dělají ohromné množství – a nejen, že o tom píšou na internetu. Tato situace však představuje pro reportéra problém: vměstnat vše na jednu tiskovou stranu nejde; chtělo by to celé noviny. Tato návštěva ve farnosti bude tedy skutečně jen namátková… Dnešní farnost Cheb vznikla před několika lety sloučením Chebu s Dolním Žandovem, a to v rámci velkého balíku slučování farností v plzeňské diecézi. Na území farnosti žije zhruba 35 tisíc lidí; praktikujících katolíků je do dvou set padesáti – v neděli bývá na čtyřech mších kolem dvou stovek lidí. Při posledním sčítání se ke katolické církvi přihlásilo okolo tří tisíc lidí. Před sedmi lety nastoupil do Chebu P. Petr Bauchner, po roce jeho působení se k němu přidal P. Petr Hruška. „Původně jsme měli od biskupa za úkol realizovat zde vizi založení pastoračního týmu pro podporu pastorace v diecézi. Později nás však biskup požádal, abychom spolupracovali na rozvinutí týmové pastorace v Chebu,“ vzpomíná dnešní administrátor farnosti P. Petr Hruška. Biskup oběma kněžím slíbil, že je nechá pohromadě pět až sedm let. A slib dodržel. P. Petr Bauchner odešel z Chebu teprve loni v září a začal působit v nedalekém Sokolově. Jak taková společná duchovní správa fungovala? „Petr byl vedoucím týmu a já jeho jediným členem,“ směje se kněz. Je to model známý z řeholních komunit uplatněný na dvojici diecézních kněží, vysvětluje. „My to pojali tak, že do spolupráce vtahujeme lidi z našeho pracovního týmu. Dost aktivních lidí jsme převzali po našich předchůdcích. Petr inicioval vznik pastorační rady, snažil se, aby spolky nežily vedle sebe, nebo snad konkurenčně proti sobě, ale spolu. Další farní aktivity pak přinesl sám život.“ P. Petr Bauchner třeba začal chodit častěji do léčebny dlouhodobě nemocných a víc a víc viděl, jak tam jsou lidi vděční za každou návštěvu. A dal dohromady skupinku nějakých deseti lidí, většinou mladších důchodců, kteří do „eldéenky“ napřed chodili spolu s farářem, postupně už sami. „S Petrem jsme se společně modlili, mohli se poradit. Teď když jsem v Chebu jako kněz sám, se takovouto podporu učím hledat u dalších lidí,“ říká P. Petr Hruška. V nové situaci vidí i pozitiva: nutí ho to víc vystrkovat nos mezi spolubratry – jednou za čas se někteří kněží scházejí v Plané. Hodně věcí, které se dějí ve farnosti, nechává na farnících, jen to s nimi konzultuje. „Na mně zůstane lidi vést a povzbuzovat. Baví mě být v terénu, zpovídání, komunikace s lidmi. Ale musím být i s lidmi, kteří jsou s dalšími lidmi, věnovat se jim, aby se oni mohli věnovat dalším. A tohle vybalancovat je náročné,“ uvědomuje si kněz.