Měli jsme strach, že nikdo nepřijde

Vydání: 2006/22 Financování cirkve, 30.5.2006, Autor: Ivana Jeništová

Ze silnice vede ke kostelu malá, neprošlapaná cesta. V Hynčině dnes žije jen dvě stě lidí z původních 1,5 tisíce, kteří zde žili před válkou). V bílém kostele obklopeném hřbitovem se koná závěrečná akce misie – Den otevřených dveří. Tiše tu rozjímá asi patnáct místních lidí. Někteří jsou tu poprvé...
Budoucí studenti bohosloví se na misie připravovali dva měsíce. „Posláním konviktu, tedy nultého ročníku semináře, je intelektuální, lidská, duchovní a pastorační formace,“ vysvětluje spirituál P. Jan Linhart. „Zatímco v minulých letech kluci pracovali v hospici a zažili misie ve městech, letos se vydali do vesnic, aby oslovili vlažné a nevěřící,“ doplňuje. Každá skupinka měla patronát nad jednou vesnicí, v níž - pokud to šlo - také bydlela. Ve škole připravili program pro děti, kde je mládež, uspořádali třeba volejbalový zápas či táborák. Vždy bylo dost příležitostí k rozhovoru o křesťanství. „V Hynčině škola není, tak jsme zvali hlavně rodiny s dětmi,“ říká jeden ze čtyř mladých misionářů, Filip Foltán. „Když jsme tu před týdnem začínali, byli jsme v kostele sami; přišli jen dva ‚lufťáci‘. Dnes zírám, kolik přišlo lidí!“ usmívá se Filip. Program misie byl rozložen do celého týdne. „Na cestu jsme dostali požehnání od otce arcibiskupa Graubnera. Misijní týden začal besedou na obecním úřadě, na kterou jsme osobně pozvali všechny obyvatele. Co může člověk lidem dát? Třeba jim říct, že je má někdo rád a to se myslím povedlo,“ říká Filip. Posezení v přírodě, besedy, osobní rozhovory - podobný program se konal také v okolních obcích. Ve školách pak diskuse se studenty či sportovní program. „Na začátku nevíte, do čeho jdete. Největší strach jsme měli z toho, že nikdo nepřijde,“ postesknul si další ze studentů Jakub Dominik Štefík. „Naštěstí nám ale pomohl zdejší starosta, takže všechno dobře dopadlo.“
Na konec týdenních misií zazněly z kůru hynčinského kostela spirituály a písně Taizé, podařilo se zprovoznit i varhany. Tak jako lidé, i tento hudební nástroj se symbolicky vrátil alespoň na chvíli ke službě Bohu. Nesměle, občas s falešnými tóny, ale nadějně.
Místní lidé tiše vycházejí z kostela a většina jich pak míří na závěrečné odpolední posezení. Opéká se selátko, točí se pivo, vaří kafe a obsluhují chlapci z misie. Místní ženy jsou spokojené: „Byl to úžasný týden!“ Jedna z nich dodává: „Tady byli lidé komunisty zaseklí, odvykli si chodit do kostela, takové akce by je možná probudily.“


Sdílet článek na: 

Sekce: Domácí, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 12 19. – 25. března 2019

Biskupové se modlili na poušti

Minulý týden prožili čeští a moravští biskupové duchovní cvičení v Izraeli, modlili se na poušti i u Božího hrobu. Tento týden pokračují v Jeruzalémě plenárním zasedáním.

celý článek


Abychom se naučili správně rozlišovat

Několika osobností jsme se zeptali, co jim pomáhá, aby slyšeli hlas svého svědomí, a jak v tom sami podporují druhé.

celý článek


Křesťan v rozbouřených časech

Žijeme ve zvláštní době. Všechno se zdá být v pohybu. Jsme vystaveni záplavě obrazů, slov a zpráv. Překotné tempo změn strhává staré jistoty dravým proudem pádícího…

celý článek


Práci mezi Romy bych neměnil

Romské poutě nebo živelné modlitby chval – to si představíme, když se řekne „pastorace Romů“. Na východě Slovenska, kde Romové tvoří až polovinu obyvatelstva a…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay