Vydání: 2005/27 Cyrilometodějské dvojčíslo, 30.6.2005, Autor: Josef Pala

Neděle 7. července slibovala již svým nádherným počasím, že věřící na Velehradě prožijí něco mimořádného. Na památné místo již od sobotního odpoledne proudily stovky poutníků (většinou ze Slovenska), aby si zajistily co nejlepší místo u baziliky. Na Velehrad však přijížděli také jiní „poutníci“ - autobusy přivážely stovky milicionářů z celé republiky. Státní moc přijala celou řadu opatření k co největšímu omezení pouti, i doprava byla redukována. Termín slavnosti byl pečlivě utajován, nesměly o něm informovat ani Katolické noviny (v té době už bez církevního schválení). Navíc byla vytvořena státně-církevní komise, aby se ujala režie slavnosti ve snaze zamlčet její náboženský charakter - měla za úkol prezentovat ji jako „mírové shromáždění“ v duchu tehdejší oficiální politiky. Policejní aparát vyhlásil mimořádná bezpečnostní opatření pro omezení účasti poutníků. V širokém okolí Velehradu byly na sobotu a neděli „naplánovány“ různé společenské akce (hasičské nebo myslivecké bály, ochotnická představení, sportovní utkání, různé výstavy, např. květin nebo drobného zvířectva atd.). Smyslem těchto akcí bylo odlákat lidí od hlavní velehradské pouti.

V neděli v 9 hodin byl areál u baziliky včetně jeho okolí již zcela zaplněn. A sluníčko začalo nemilosrdně pálit. Lidé však trpělivě čekali na svých místech. Věděli, že má přijet „nějaký zástupce“ Vatikánu, doufali, že se objeví i někteří zahraniční biskupové, ale všechny tyto informace byly kusé, neúplné, protože oficiální komunistická propaganda se snažila mluvit co nejméně...

S přibývajícími minutami (začne mše svatá v 10, nebo v 11 hodin?) rostlo také napětí a mnozí lidé začali ztrácet i trpělivost. Nastalo několik okamžiků jakési davové psychózy, kdy se jako lavina šířila „nejnovější“ zpráva od úst k ústům: „Už přijeli! Slavnostní průvod půjde nejprve do baziliky...“ Lidé se začínali otáčet tam, odkud „půjdou oficiální hosté“. Čekali však marně...

Mezitím delegace církevních představitelů skutečně přijela, avšak úplně odjinud, než odkud věřící čekali... Musela jít nejkratší cestou na faru a pak „zkratkou“ k venkovnímu oltáři. I to byl jeden z úskočných tahů komunistické moci!

Slavnostní shromáždění zahájil předseda Okresního národního výboru v Uherském Hradišti Zdeněk Lapčík, který věřící přivítal na „mírové slavnosti“. Tato slova vyvolala nesouhlasný pískot.Mnohem těžší situace však nastala pro ministra kultury ČSR Milana Klusáka, který ve svém zpočátku sebevědomém vystoupení apeloval na národní cítění a odděloval mravní a kulturní hodnoty od křesťanské víry. Nejvíce mu však zástup věřících nemohl odpustit to, že nedokázal v souvislosti s Metodějem vyslovit slovo „svatý“. Při jeho proslovu došlo několikrát ke konfrontaci s davem.
„Jazyk a kulturní pokrok jsou pokladem a základním znakem každého národa“ – zde byl přerušen pískotem a skandováním davu: „Víra, víra!!!“ Ministr se snažil improvizovat: „Ano, o víře hovořil pan biskup Vrana, my si musíme s panem biskupem tyto věci rozdělit...“  Když začal mluvit o čtyřicetiletém budovatelském úsilí, byl stále více přerušován, až zcela ztratil nervy: „Všecko bude..., jen počkejte... Nevím, co chcete... Tak se nedomluvíme...“ Svůj projev pak rázně ukončil slovy: „Děkuji za pozornost a mějte dnes radostný den!“
Pak promluvil kardinál Tomášek, kterému bylo pouze dovoleno přečíst pozdravný list od papeže. Jeho slova byla naopak doprovázena jásotem a potleskem.

Na celou tehdejší situaci vzpomíná dnes 68letý František Foltýnek ze Starého Města, jeden z pětadvaceti pořadatelů, kteří se dobrovolně přihlásili na výzvu velehradského faráře. Jejich úkolem bylo zabezpečení průchodu delegace a duchovních z fary k polnímu oltáři. „Zúčastnili jsme se společné schůzky s příslušníky StB, kteří byli určeni státními úřady k zabezpečení plynulého průběhu oslav. Byla zde však ještě jedna skupina StB – ta neveřejná (tajná), která měla na starosti sledování tzv. kontrarevolučních živlů, které se podle nich měly na Velehradě objevit. V záloze bylo také několik složek Lidových milicí a požárních útvarů, připravena byla vodní děla, nechyběly ani pohotovostní útvary rychlého nasazení se psy...“

O této druhé skupině však organizátoři a pořadatelé vůbec nevěděli. Státní bezpečnost byla ukryta za zdí u orlovny. Právě odtud sledovala veškeré dění a reakce poutníků na nádvoří poutního místa.

Obřady natáčela Československá televize, povolení k natáčení dostala také rakouská státní televize. O prozíravosti rakouského televizního štábu svědčí skutečnost, že dovedl uniknout pozornosti našich „všesledujících“ státních orgánů. Těsně před skončením bohoslužby odjela předčasně z Velehradu polovina rakouského štábu. Odjela opačným směrem - přes nedalekou obec Tupesy – což nikdo nepředpokládal. Díky tomu mohli diváci ještě ten večer rakouské televize - jejíž vysílání bylo možné na jižní Moravě zachytit - sledovat ve zprávách již necenzurované záběry z dopolední velehradské pouti.