12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Letní čtení na pokračování: Z deníků Danici Valenové

29. 6. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/27 Cyrilometodějské dvojčíslo, 29.6.2011

V srpnu 1951 stojí před státním soudem jedenáctičlenná skupina laiků a kněží ve vykonstruovaném procesu František Valena a spol. Je obžalovaná z největších zločinů velezrady a špionáže. Žalobu vede z číhošťského procesu nechvalně známý prokurátor dr. Čížek. Největším proviněním obžalovaných je věrnost biskupům a Svatému stolci. V následujícím Letním čtení na pokračování přinášíme jedinečné svědectví o této době očima manželky jednoho z odsouzených – JUDr. Františka Valeny, který byl postaven do čela této skupiny.

Její svědectví je vtěleno do intimních deníkových záznamů, které si Danica Valenová vedla, přestože neměla času nezbyt – starala se o tři děti a zajišťovala rodinnou obživu jako domácí pletařka. Její nelehký úděl ženy politického vězně byl podtržen ještě tím, že byla původem Slovinka, a v komunistickém Československu se tudíž ocitla v postavení dvojnásobné cizinky. „Deník maminka začala psát pravidelně již jako mladé děvče ve svých 14 letech. Vícekrát jej oslovuje jako svého přítele, s kterým intimně hovoří a kterého bere do rukou se špatným svědomím, když ho dlouho zanedbává. V tomto deníku je však přítomen ještě jiný motiv: Maminka popisuje odrůstání nás dětí především proto, aby tatínek, který byl od roku 1950 uvězněn jako politický vězeň, mohl později dožít ovzduší v rodině, ze které byl totalitním režimem násilně vytržen,“ píší o denících své matky její tři děti Danica, Tomáš a Miriam. Deníky Danici Valenové s názvem Nic nedá, kdo nedá sám sebe u nás dosud nevyšly, a následující úryvky jsou tedy jejich prvním představením českému čtenáři. Na stránkách KT budou vycházet na pokračování po celé léto.

30. 11. 1950

Ve čtvrtek ráno strašně spěchal, probudili jsme se pozdě, dlouho se zdržel v koupelně. Tomo byl už v kuchyni v ohrádce. Po snídani se v rychlosti oblékl, udělal mně a Tomáškovi na čelo křížek, políbil nás a odešel. Mezitím se v ložnici ozvala Danička. „Pa, Daničko,“ zavolal na ni, „udělej jí za mě křížek!“ a doslova letěl po schodech dolů. Odnesla jsem Daničku do kuchyně, vrátila jsem se hned do ložnice, abych mu z okna do Klimentské, jako každé ráno, ještě zamávala. Dnes jsem přišla pozdě, pospíchal tak, že už jsem ho neviděla. Přepadla mě úplně neznámá tíseň. Dopoledne jsem Františkovi koupila černé kožené rukavice k Vánocům, „přece jich nebude nosit“ – dostala jsem najednou zlou předtuchu. Každý den dvakrát telefonoval z práce domů, dnes nic, dvakrát jsem mu volala, ale nikdo to nebral. Celý den mi bylo tak hrozně. Zase to strašné tušení plné strachu. Ne předtucha, skoro jistota! Vzpomínám si, že jsem odpoledne připravovala Tomáškovi svačinu, podívala se u toho na hodiny, bylo právě 15.45. Když teď nezavolá – což vždycky v tu dobu dělal, než odešel z kanceláře, ptal se, jestli má něco cestou nakoupit – tak se určitě něco stalo. V tom okamžiku u dveří zazvonilo. Šla jsem otevřít s Tomáškem v náručí, Danička se mě držela za zástěru. Tři mladí páni vejdou, jeden měl ruku v sádře. „Jste paní Valenová? My jsme od Státní bezpečnosti, prosím, zachovejte klid, vykonáme domovní prohlídku. Máte zbraně? Máte návštěvu?“ Běžel mi mráz po zádech. „Prosím, pojďte dál,“ pokoušela jsem zklidnit svůj třesoucí hlas. Na požádání mi ukázali legitimace, jména zakryli, a když jsem se jich ptala, co to má znamenat, jestli manžela zavřeli, jeden z nich mi odpověděl: „Jen k výslechu.“ Můj Bože, právě v této chvíli začíná to hoře a jen Všemohoucí ví, kdy skončí. Musím se přemoct, za každou cenu přemoct, nedat najevo bolest, neukázat slzy, aby se tomu mému nevinnému andílkovi něco nestalo. Danička a Tomo křičeli jak o závod a já, když jsem se byla schopna soustředit, jsem se každou chvilku modlila: „Můj Bože, co je s Františkem, dobrý Otče, chraň ho a opatruj!“ Pánové šli nejdřív do pracovny, nejvíc je zajímala knihovna, celé čtyři a půl hodiny měli co dělat. Byli ještě celkem ohleduplní, dokonce Tomáška obdivovali, jak je to krásný chlapeček. Jsem neuvěřitelně klidná, pletu Daničce svetřík. „Je na vás vidět, že jste statečná Jihoslovanka,“ měla to být poklona. A potom se ptají: „Co si počnete, ženská, sama v cizině s dvěma dětmi?“ Na otázku, zda mně manžel něco vzkazuje, mi ten se sádrou na ruce odpověděl, že je požádal, aby se ke mně chovali vlídně, že jsem těhotná. „To jste si ale pospíšili,“ odsekl druhý. Cítím, jak na nás František intenzivně myslí – v tom momentě to cítím, jinak bych nemohla zůstat tak důstojně klidná. Mezitím přišly čtyři návštěvy: Dr. Zelinka, Milan – student, jeden bývalý tajemník Lidové strany z Dačic a ještě někdo. Všechny zadrželi, telefonicky volali pro posilu, v pokoji je vyslýchali, sepsali s nimi protokol a večer je zase propustili. Mně jeden komisař kázal o dělnickém třídním boji, a když večer odcházeli, řekl: „Paní, zůstaňte tak statečná, jak jste dnes byla, a mějte stále před očima, že po každém dešti zasvítí slunce.“ – „Také vy to víte, pane komisaři?“ odpověděla jsem mu. Vzali můj největší kufr a naplnili ho především náboženskou literaturou, ale také mojí slovinskou. Bylo to pro mně zneuctění, když sebrali Gregorčičevy básně, viděli totiž jeho portrét s kolárkem: „I já jsem byl u vás, u bratrů, s obdivem jsem hleděl na český svět. Ještě teď sním o těch zlatých dnech a budu dál až do konce svých let – bratrský národe Libušin.“ Po dlouhém přemlouvání mi dali Františkovy klíče. Prosila jsem, ať vezmou manželovi alespoň svetr, což samozřejmě odmítli a odešli. Zůstala jsem se svými nevinnými dětmi sama! Kdybych měla u sebe alespoň našeho psa, ale takhle jsem zůstala se svým srdcem, ne, jen se žhoucím chuchvalcem bolesti. Přivinula jsem děti k sobě, vrátila se do kuchyně a poklekla před Ukřižovaným. Obě s Daničkou jsme plakaly, Tomo také, protože byl unavený a hladový. „Františku, ubohý můj hochu, to snad není možné, to nemůže být pravda! Tolik jsi toho za války zkusil, tolik bídy a utrpení přestál už jako student a teď tě pronásledují vlastní bratři, Bože můj, a za co?“ Jenom proto, že každý okamžik jeho čistého života byl výrazem hluboké víry a cítění slovanské vzájemnosti – právě to je dnes pekelný hřích. „Dej mu sílu, sílu mu dej, Všemohoucí!“

(Pokračování příště)

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou