Kvůli hoře neopouštěj své učení!

Vydání: 2009/27 Cyrilometodějské dvojčíslo, 30.6.2009, Autor: Aleš Palán

Osobnosti slovanských věrozvěstů podněcovaly trvale zájem katolických publicistů. Zmínka o soluňských bratřích nemohla chybět v žádném lidovém kalendáři, jejich odkazu jsou věnovány mnohé básně, povídky i duchovní úvahy. Podívejme se, jak se ve 20. století o Cyrilu a Metoději psalo.

Václav Bartůněk v publikaci Dar nad všechno zlato například fabuluje situaci, kdy umírající Cyril nabádá svého bratra, aby pokračoval v jejich společném díle. „Snad dal (Metoděj) za spolupráce s bratrem nyní umírajícím častěji najevo přání dokončit svůj život mezi čtyřmi prostými stěnami některého z olympských monastýrů. To by v nynějším kritickém okamžiku znamenalo zcela jistý zánik díla vybudovaného za takových radlických obětí. K tomu nesmělo dojít. Proto umírající Konstantin-Cyril apostrofuje zarmouceného bratra řečí, prozrazující ve své testamentární závažnosti, jak hluboko zakotvila v jeho srdci láska ke slovanské misii: ,Hle. Bratře, my dva jsme byli souspřeží, jedinou brázdou táhnouc a já padám na líše, ty pak velmi miluješ horu (Olymp). Ale kvůli hoře neopouštěj své učení, neboť jím můžeš být spíše spasen.‘ Skoro pod ztrátou spásy duše zavazuje umírající Metoda, aby zůstal za všech okolností stůj co stůj věren apoštolátu moravsko-panonskému, který by byl jeho odchodem do otčiny zmařen.“ Pater František Žák vydal svých Devět promluv v roce 1931 v Hradci Králové: „Velehrad po smrti sv. Metoděje upadal. Dnes neznáme ani hrobu svého věrozvěsta. Působily k tomu zhoubné cizí vlivy, ale hlavní příčinou byli jsme sami. Nepochopili jsme díla Metodějova, nepochopil ho Svatopluk, nepochopila ho knížata česká; lid je tušil, ale tenkráte nerozhodoval. Uvážení zasluhuje věru, že papežská stolice mu lépe rozuměla a více pro ně pracovala nežli Čechové sami, pro něž mělo význam nesmírný, neocenitelný. Než ač Velehrad padl, myšlenka cyrilo-metodějská nevymřela. Po staletí byla pohřebena, ale vstala z hrobu. Vykonala veliké dílo. Probuzení Moravy náboženské a národní jest její plod.“ Součástí úcty ke sv. Cyrilu by podle F. Žáka měla být mimo jiné povinnost pracovat na sjednocení křesťanů ve víře. „Nezapomínejme na to při svých modlitbách. Je to věc velké důležitosti pro Slovany. Přirozenými silami se ne- uskuteční. Je třeba vyprošovati sjednocení na Bohu.“

ODPŮRCI A POCHYBOVAČI

Velkou cyrilometodějskou tradici nemohli pominout ani odpůrci církve. Proto se vůči ní všemožně vymezovali. Příkladem nám může být pamflet Zrcadlo klerikálům XX. věku; Lež a pravda o Husovi, husitství a Cyrilu a Metoději. Brožurku napsal ve třicátých letech 20. století Rudolf Máša a vydala ji Volná myšlenka československá. Co volnomyšlenkáři církvi vytýkají? Že ačkoliv bohoslužbu v národních jazycích nepraktikuje (nacházíme se dlouho před Druhým vatikánským koncilem), k Cyrilu a Metoději, kteří ji zaváděli, se přesto hlásí. Český klérus je podle brožurky dědicem výhradně západního křesťanství. Ze Západu k nám prý přišlo „zdegenerované a o feudalism se opírající křesťanství, k nám ještě další zlo, s nímž po věky národ krutě zápasil, němectví!“ Když o několik desetiletí později přišlo do našich zemí zlo z úplně jiné světové strany – z Východu – nenechala komunistická moc cyrilometodějskou myšlenku stranou. Ve sborníku Soluňští bratři si tehdejší představitel Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty Jan Merell pochvaluje: „Když v roce 1950 došlo u nás k reorganizaci vysokoškolského studia a katolické theologické studium v českých zemích bylo soustředěno na Pražské bohoslovecké fakultě (dnes se sídlem v Litoměřicích), bylo fakultě dáno zasloužené a čestné jméno: Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta.“ Tímto označením chtěl režim navázat na dávnou cyrilometodějskou úctu, ale zároveň se snažil jméno soluňských bratří zneužít k vlastní ideologické propagandě. Sborník klade důraz na slovanskou vzájemnost s nevyřčeným, avšak jasným směrováním na Východ. Josef Beneš, sídelní kanovník vyšehradský, k tomu dodává: „Díváme se kolem a vidíme svět rozdělený na dva tábory, z nichž náš mluví řečí míru a tyčí perspektivy bezpečného života bez válek a utrpení, zatímco druhý tábor mluví řečí atomové smrti. Když se náš lid po druhé světové válce rozhodl změnit společenský řád, nalezlo záhy i naše katolické kněžstvo a věřící lid své místo v nové společnosti a byl to právě Cyrilo-metodějský Velehrad, kde v roce 1950 na památné pouti katolického lidu bylo proklamováno, že ,jsme a navždy zůstaneme věrnými syny naší svaté římskokatolické církve‘. Odvolání na soluňské bratry pak autorovi textu stačí k tomu, aby tvrdil, že církev jako celek akceptuje tzv. lidově demokratické zřízení. Fakt, že odkaz Cyrila a Mětoděje prošel všemi těžkými obdobími 20. století nepokřiven, je tím nejlepším dokladem toho, že dávná tradice je stále inspirující a životaschopná.

Sdílet článek na: 

Sekce: Domácí, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay