Zářivá cesta tmou

Vydání: 2005/11 Najít si čas na Boha, 26.3.2005, Autor: Jaroslav Someš

Dlouhé čekání se někdy zjevně vyplatí. Americký filmový režisér Taylord Hackford, kterého naši diváci znají např. jako tvůrce snímků Bílé noci nebo Životní zkouška, se po celých patnáct let snažil uskutečnit svůj sen - natočil životopis slavného černošského zpěváka, klavíristy a skladatele Raye Charlese.

Chystaný scénář filmu byl dokonce s Charlesem konzultován a také definitivní obsazení hlavní role proběhlo s Charlesovým souhlasem. V loňském roce pak film v americko-britské koprodukci konečně vznikl a ihned vzbudil mimořádný ohlas. Dokládá to řada cen i nominací (na Oscara byl nominován hned v šesti kategoriích, nakonec získal dvě sošky), jež stačil během několika týdnů po své premiéře v USA posbírat. Je jen smutné, že se sám Ray Charles už těchto úspěchů nedožil - zemřel loni v létě těsně po skončení natáčení. Film, nazvaný prostě Ray, se tak stal zároveň uctěním jeho památky.

TROJNÁSOBNÁ SAMOTA

S výjimkou několika retrospektivních odskoků do zpěvákova dětství sleduje snímek v podstatě chronologicky příběh Charlesova života ode dne, kdy se z rodné černošské osady v Severní Floridě jako osmnáctiletý vydal „do světa“, aby se pokusil živit hudbou. Film však není běžným a konvenčním vyprávěním o „chudém chlapci, který se proslavil“. Svého hrdinu totiž ukazuje jako osobnost nejednoznačnou a rozporuplnou. Ray nemusí překonávat jen vnější problémy, bojovat se lží a neupřímností těch druhých, s předsudky i rasovými překážkami. Obdobný souboj musí svádět rovněž sám se sebou - jak se svým handicapem (od dětství je slepý), tak s nestálostí svých citových vztahů i s nedostatkem vůle bránit se drogovým návykům. O to cennější pak je, že se mu na obou frontách nakonec přece jen podaří zvítězit. A patří k hlavním přednostem Hackfordova snímku, že dokázal Rayův zápas tak přesvědčivě vylíčit.

Přes veškerou atraktivnost prostředí showbyznysu, do kterého hrdina filmu postupně proniká, je základním tématem díla vlastně samota. Ray je sám, protože je černý - film ukazuje, jak v poválečných letech, kdy začínal svou kariéru, ještě v USA existovaly v dopravních prostředcích oddělená sedadla pro „barevné“. Je sám, protože je nevidomý - a celý život se podle slibu, který dal kdysi matce, brání tomu, aby z něj dělali mrzáka. Především je však sám, protože má talent. Mimořádný talent. A talent lidská průměrnost neodpouští a lidská vychytralost se na něm snaží přiživit. Právě samota je ve filmu klíčovým problémem Rayovy osobnosti (a bylo tomu tak nepochybně i v životě skutečného Raye Charlese).

UZRÁLÉ FILMOVÉ VÍNO

Pro hudební fanoušky bude snímek nepochybně zajímavý také líčením nejednoduché cesty, kterou se zpěvák dopracovával k svému osobitému stylu. Je obdivuhodné, že přes slávu, uznání a posléze i materiální zisk, jehož dosáhl, neustrnul na dobytých pozicích a snažil se hledat další, nové směry. Významnou úlohu při tomto hledačství sehrály mj. i černošské duchovní zpěvy, tzv. gospely, které - jak můžeme vidět - Ray „rouhačsky“ novátorsky propojil s blues.

Patnáctileté úsilí o vznik filmu se šťastně odrazilo ve zralosti díla. Navíc přineslo další trumf - možnost takřka ideálního obsazení titulní role. Jamie Foxx (nedávno jsme ho viděli v jedné z hlavních úloh thrilleru Collateral) se s Rayem Charlesem osobně znal. Snad proto tak dokonale dokázal převzít jeho způsob mluvy a chůze, jeho mimiku a gesta. V žádném případě však nejde o napodobování, jde o obdivuhodné herecké převtělení. Foxx dokonce sám hraje Charlesovy skladby na piáno! Ke Zlatému glóbusu, který za svůj výkon obdržel, mu čerstvě přibyla i oskarová soška. Stejně skvěle mu ovšem sekunduje řada dalších herců, za všechny jmenujme Sharon Warrenovou v roli Rayovy matky (a připomeňme strhující scénu, kdy s němou bolestí sleduje samostatné pohyby osleplého chlapce) anebo Curtise Armstronga jako producenta Ahmeta. Filmový životopis Raye Charlese rozhodně patří mezi nejpozoruhodnější snímky, které měly v posledních týdnech v našich kinech svou premiéru.

Hodnocení: *****

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Kultura, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 17 24. – 30. dubna 2018

Kardinál Josef Beran už je doma

Kardinál Josef Beran je po více než půl století zpátky doma. Přivítaly ho zvony chrámů v celé republice. Ze země odjel v roce 1965, ale ve své svatovítské katedrále…

celý článek


Studenti se na Velehradě zabývali odpovědností

Více než šest set mladých lidí přijalo minulý týden pozvání na Studentský Velehrad. Setkání, které od čtvrtka do neděle na poutním místě už počtrnácté uspořádalo…

celý článek


Desátá Noc kostelů už za měsíc

Jubilejní Noc kostelů se v českých a moravských diecézích uskuteční už za necelý měsíc. Brány chrámů se otevřou v pátek 25. května. Právě v těchto dnech se připravují…

celý článek


Selhání, za které platíme dodnes

Kdysi filipo-jakubská noc, nedávno Vatra míru, dnes „pálení čarodějnic“. Poslední označení v sobě skrývá historii, na niž bychom neměli zapomenout a na kterou se…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay