Umučení Krista - recenze

Vydání: 2004/16 Nemůžeme mít děti, 3.9.2004, Autor: Jaroslav Someš

Ostře sledovaný film
Na stěnách románských chrámů nenajdeme krucifixy, na nichž by viselo tělo Ukřižovaného obnažené a zmučené. Kristus tam na kříži stojí sice rozepjat, ale vítězně vzpřímen, oděný do královského roucha a s korunou na hlavě. Teprve doba gotická opustila tuto symboliku Vykupitele Triumfátora a začala klást stále větší důraz na reálné zobrazení jeho utrpení. Renesance, a později zejména baroko v tomto směru pokračovaly dál a líčení Ježíšových tělesných i duševních muk se odrazilo také v duchovní literatuře, v mystické poezii a próze.


V 19. století se velmi rozšířenou četbou stala vidění vizionářky Anny Kateřiny Emmerichové, jak je zaznamenal Clemens Brentano v knize s názvem Hořké umučení Pána našeho Ježíše Krista. Prostá řeholnice z Dülmenu se do Kristova utrpení vžívala přímo bytostně a do nejmenších detailů. Právě kniha Anny Kateřiny Emmerichové nyní zřejmě rozhodujícím způsobem ovlivnila scenáristu Benedikta Fitzgeralda a režiséra Mela Gibsona při přípravách nového amerického filmu Umučení Krista. Čtenáře KT jsme o tomto nejnovějším filmovém zpracování evangelijního příběhu už s předstihem informovali. Po americké premiéře na Popeleční středu se snímek s mimořádným ohlasem rozletěl po celém světě a na Zelený čtvrtek 8. dubna byl poprvé uveden také na plátnech našich kin. Dorazil k nám ověnčen reklamou zcela výjimečného rozsahu. Nechyběly v ní hlasy bezmezného nadšení, stejně jako slova kritická, údaje o mimořádné výši nákladů (které do projektu vložil sám režisér) a o stejně mimořádné výši hned prvních tržeb, ba dokonce i zprávy o účinku tak drtivém, že už v několika případech vedl k úmrtí diváků slabší nátury. S tak mohutnou propagací se patrně nesetkal doposud žádný film, líčící život a smrt našeho Spasitele.

* * *

Jak to tedy je? Mají pravdu ti, kdo tvrdí, že teprve tento snímek jim umožnil plně procítit Kristovu oběť, anebo ti, kdo mu vytýkají samoúčelnou drastičnost a krvavost? Jak je to s věrností scénáře evangeliím? A jak s případným antisemitismem, který v něm někdo vidí? Jde o výsostné umělecké dílo, anebo o něco, co dlouho balancuje na pokraji kýče, „až do něj na konci spadne“? Především budiž řečeno, že po ryze filmařské stránce jde opravdu o velmi dobrý film. Zásluhu na tom má skvělá kamera Caleba Deschanela (spíš nežli Caravaggia připomene barevné tónování záběrů díla Rembrandtova) a dokonalá práce se střihem (zejména v propojování jednotlivých scén). Pokud jde o scénář, diskutabilní může být časové vymezení děje - Gibson se rozhodl zachytit pouze posledních dvanáct hodin Ježíšova života (jen v několika málo kratičkých sekvencích probleskne něco z předchozích událostí, a to nikoli formou retrospektivy, nýbrž jako reminiscence, letmá vzpomínka). Je zřejmé, že přitom počítal s divákem plně se orientujícím v celém evangelijním příběhu, kterému nedá práci vyznat se v motivaci jednání i vedlejších postav anebo např. rozpoznat podle jediné věty Josefa Arimatijského.

Soustředění se výhradně na detailní líčení dějového sledu od Getsemanské zahrady po Spasitelovu smrt na kříži (Pieta a Vzkříšení jsou pak jen krátkými, bezeslovnými dovětky) přineslo ještě dva další problémy. Jednak zcela opominulo Kristovo působení, jeho učení, takže z čistě dramatického hlediska se tato postava stává pouze objektem nezměrného týrání a brutální popravy. A z toho vyrůstá problém druhý - od samého počátku filmu násilí stíhá násilí a vršení těchto scén může být pro někoho vystupňováno až na hranice snesitelnosti. O samoúčelnosti patrně mluvit nelze, ale o nadbytku drastičnosti rozhodně ano. Už proto, že v evangeliích jí zdaleka tolik nenajdeme. U Gibsona se hned trojice apoštolů v Getsemanské zahradě hezky dlouho pere se strážemi. Cestou do města před veleradu je už Ježíš do krve zbit a rovněž při výslechu je - na rozdíl od evangelijního líčení - mnohem méně tupen, a více týrán. Permanentní jsou také surové potyčky římských vojáků s jeruzalémských davem. O úděsné a nekonečně dlouhé scéně bičování bylo už dávno dopředu napsáno dost. Také Křížová cesta má na míle daleko k ikonografické vznešenosti a hrozivých Ježíšových pádů je na ní daleko víc než ony biblické tři. A pokud jde o vlastní ukřižování, je ukázáno s téměř dokumentární přesností a působí drtivým dojmem. Takovým, až v člověku začne nepatrně hlodat červ pochybnosti, zda si režisér v podobných scénách přece jen trošku nelibuje (vzpomeňme na jeho Statečné srdce!). Příznačné ostatně také může být, že v originálním názvu v titulcích je první slovo, „The Passion“, tedy „Umučení“, uváděno mnohem většími písmeny než slovo druhé, „of the Christ“ - a opravdu, místy jako by šlo o mučení a umučení víc než o Krista samotného.

Kromě násilí se na divákovy nervy útočí ještě dalšími prostředky. V několika scénách režie podlehla dobové zálibě ve filmových hororech (připomeňme třeba proměny dětských obličejů, zvířecí mršinu v místě Jidášovy sebevraždy, havrana na lotrově kříži anebo Satanův vztek v okamžiku Kristovy smrti). Účinnější a zároveň značně originální jsou okamžiky akustických šoků - všechny zvuky se zdají být naddimenzovány, zesíleny a přicházejí prudce a nečekaně, od těch zcela nevinných (např. náhlé otevření dveří), přes zadupnutí hada, jímž Kristus zapudí Satana-pokušitele v Getsemanské zahradě, až samozřejmě po šlehy důtek a zatloukání hřebů.

Pokud jde o tolik diskutovanou otázku antisemitismu, lze po zhlédnutí filmu konstatovat, že jde o uměle nafukovaný problém. Vlastně není o čem mluvit. Velerada je plna nenávisti, jeruzalémský dav Ježíše prakticky lynčuje, ale přinejmenším stejně suroví jsou také římští vojáci. A naopak, jeruzalémské ženy nad Kristem pláčou, Židovka Veronika s ním má hluboký soucit a sekvence, v níž mu Šimon Kyrénský téměř láskyplně pomáhá nést kříž, patří k nejsilnějším místům filmu. Také kýči a barvotisku se Gibson dokázal v celém díle úspěšně vyhnout (na rozdíl od některých předchozích filmových ztvárnění novozákonní látky, např. od - nedávno našimi kiny znovu prošlého - staršího amerického snímku Ježíš). Závěr s pohřebním rouchem je možná jen méně silnou tečkou, než jakou je předchozí okamžik, v němž Marie s mrtvým synem v náručí vrhne mnohovýznamný pohled na celé lidstvo, které si ve své zaslepenosti umučilo Spasitele.

* * *

Před jedním z nejtěžších úkolů stál jistě Gibson při volbě hlavního představitele. A konstatujme rovnou, že volil úspěšně. James Caviezel je herec nesporně charismatický, svým zjevem ikonograficky vhodný a z jeho hereckého projevu je zřetelně znát naprostou oddanost tak prestižnímu a zároveň tak mimořádně obtížnému úkolu. Výborný herecký výkon podává i Maia Morgensternová jako Maria (kromě už připomenuté Piety uveďme ještě např. bolestnou scénu setkání se synem při Křížové cestě anebo jediný odlehčující okamžik filmu, v němž si Ježíš vzpomene na své tesaření). Z ostatních postav se větší plochy dostává Maří Magdaleně, ztotožněné zde s cizoložnou ženou (Monica Bellucciová), Pilátovi, který tu má podobu nestranného vykonavatele moci (Christo Naumov Šopov), a Satanovi, představovanému ženou, Rosalindou Celentanovou. Kromě toho velkou roli hrají letmé záběry na tváře různých okrajových, anonymních postav, vesměs výrazově perfektních a typologicky výborně vybraných.

Ze všeho, co zde bylo řečeno, je jasné, že se film v naprosté většině sekvencí věrně drží evangelijní předlohy a vizí Anny Kateřiny Emmerichové. Tím víc však vyniknou momenty, ve kterých Gibson uplatnil vlastní invenci. V tomto směru snad každého překvapí slza, tedy Boží slza, která skane s nebes ve chvíli Kristovy smrti. Mezi nejpůsobivější režijní nápady pak patří okamžiky prolínání scén; např. když se nenávistný dav při Křížové cestě na krátký moment změní v dav, který Ježíše nadšeně vítal při jeho vjezdu do Jeruzaléma, nebo když se ve scéně ukřižování objeví v přesném načasování jediné dva záběry z Poslední večeře pro podtržení smyslu Kristovy oběti.

Možná právě v těchto chvílích působí Gibsonův film na duši věřícího silněji než při široce rozehrávaných sekvencích týrání a bičování. Zde totiž není jen Kristus Bolestný, ale aspoň v náznaku také Kristus Vítězný. Tato místa mají účinnost filmové básně, i když básně tak kruté, jak jen pašije mohou být. K pocitu nadskutečnosti v celém snímku přispívá také použití mrtvých jazyků, v nichž jsou psány dialogy - Římané zde hovoří latinsky, Židé aramejsky. Nezáleží na tom, zda je výslovnost lingvisticky správná. Gibson se chtěl vyhnout tomu, aby jeho Ježíš či jeho Maria hovořili dnešní americkou angličtinou, a to se mu podařilo. Čteme titulky, jimiž je film opatřen, a současně vnímáme zvukovou stránku řeči téměř jako hudbu. Poprvé tak můžeme slyšet představitele Krista, jak volá opravdu: „Eloi, Eloi, lama sabachthani! Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Kultura, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 8 20. – 26. února 2018

Zesnul Jaroslav Med

Na Popeleční středu zemřel ve věku 85 let literární historik a dlouholetý předseda redakční rady Perspektiv KT Jaroslav Med.

celý článek


Mladí lidé chudobu dědí

Chudoba se u nás dědí, zjistila Charita ČR. Při výzkumu se soustředila na mladé lidi, jichž je takto ohroženo zhruba tři sta tisíc. Charita proto navrhuje šest opatření,…

celý článek


Pouť ke hrobu svatého Cyrila

Mší svatou, jejímž hlavním celebrantem byl arcibiskup Jan Graubner, oslavili věřící v Římě svátek jednoho ze slovanských apoštolů.

celý článek


Na hranicích jsem se modlil

Jeho osudy inspirovaly spisovatele, filmové tvůrce i socialistickou propagandu. JOSEF HASIL po únoru 1948 převáděl ohrožené lidi přes hranice. „Nikdy jsem nešel přes hranice,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay