Stránský: Srdcerváč srdce nerve, ale budí

Vydání: 2006/5 Může být křesťan bohatý?, 30.1.2006, Autor: Jan Lukeš

Mužné vzpomínky politického vězně Jiřího Stránského

Nezabloudit znamená pamatovat si i cestu, po které jsme už prošli - to je arabské přísloví, které by bylo užitečné si dnes občas připomenout. Stále znepokojivější je totiž zdání, že se příliš snadno zbavujeme zkušeností, jež nám bylo dáno načerpat. Nepřipustit, aby současné generace upadly do konejšivé nevědomosti, případně do letargie „blbé nálady“, to je mimo jiné jeden z nejnaléhavějších úkolů pro dnešní českou literaturu. Bohužel i v ní jsou burcující díla spíše čestnými výjimkami. Rozhodně k nim však patří romány, povídky a scénáře Jiřího Stránského.

Stránský je jednou z nejvýraznějších tváří v naší polistopadové beletrii. I když psát začal už v mládí, do roku 1989 byly jeho práce známy leda čtenářům samizdatu, protože jejich autor jakožto muž prošlý komunistickými žaláři padesátých a sedmdesátých let neměl s výjimkou krátkého období kolem roku 1968 žádnou možnost veřejně publikovat. Prakticky celé jeho dílo má do značné míry autobiografický ráz a opírá se především o bolestné zážitky z vězeňských let. Přesto tomuto autorovi není nic vzdálenějšího než bolestínství. Na svůj nelehký a složitý osud se dokáže dívat vyrovnaně a zpříma. Mužně - to je asi nejpřesnější slovo. A stejný pocit, jaký získáváme z četby jeho knih, máme nyní při setkání s Jiřím Stránským v knize rozhovorů, kterou pod názvem Srdcerváč připravil Jan Lukeš. Navázal tu na své předchozí publicistické a editorské práce, především na Hru doopravdy - knižní rozhovor se spisovatelem Karlem Peckou. Ten - stejně jako nyní Srdcerváč - zaujímá svou závažností i zásadností ojedinělé místo v plytkosti naší dnešní memoárové literatury. Lukeš ve svých rozhovorech dokáže vyprávějícího úspěšně vést po chronologické linii otázek a nenásilně ho dovádí k dějovým či etickým závěrům. Jiří Stránský vzpomíná na své mládí, kdy vyrůstal v rodině předního pražského advokáta (dědeček, Jan Malypetr, byl ministrem a později i předsedou vlády předmnichovské republiky). Líčí, jak se - jako tolik jiných - stal nevinnou obětí komunistického násilí. Zajímavě hovoří o tom, jak se už v žalářních zdech rodily první obrysy jeho budoucích próz a scénářů, a popisuje obtížný život, který jej a jeho mladou rodinu čekal i po propuštění na amnestii v roce 1960 (v 70. letech ho neminul další soud a vězení). Velký prostor věnuje také svému pohledu na polistopadový vývoj a mnoha zajímavými detaily přibližuje čtenářům své literární dílo.
Závěr knihy tvoří dva krátké rozhovory s filmovými režiséry Hynkem Bočanem a Petrem Nikolaevem, kteří natočili snímky podle Stránského scénářů. Své epilogy k Srdcerváči připojili rovněž oba jeho tvůrci - „zpovídající“ i „zpovídaný“ - a nechybí tu ani Stránského bibliografie a filmografie. Knihu doprovází také řada fotografií z jeho osobního archivu. Přehlednost zvyšuje nejen jmenný rejstřík, ale především dělení vyprávění do tří kapitol s číslovanými oddíly.

Jan Lukeš: Srdcerváč - Rozhovor se spisovatelem a scénáristou Jiřím Stránským (Hejkal 2005)

Sdílet článek na: 

Sekce: Kultura, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 16 17. – 23. dubna 2018

Kardinála Berana přivítá i sv. Vojtěch

Už o tomto víkendu přivítají v pražské katedrále rakev s ostatky kardinála Josefa Berana nejen věřící, ale také nová socha sv. Vojtěcha. O umístění skulptury tohoto…

celý článek


Macron: Opravme vztah církve a státu

Poprvé ve francouzské historii vystoupil prezident této přísně sekulární země na setkání s představiteli katolické církve. Emmanuel Macron promluvil v Bernardinské koleji…

celý článek


Skoky jsou zase živé. Už deset let

Mohutný barokní kostel ve Skokách u Žlutic dává tušit, že zde bylo významné poutní místo. A skutečně. Bylo proslavené zázračnými uzdraveními podobně jako francouzské…

celý článek


Prarodiče nás vedou po celý život

Na ty ruce vzpomínáme pořád. Až po letech pochopíme, čím nás v dětství tak upoutaly – velikostí, drsností i jiným dotykem. Nikdo totiž neumí pohladit tak jako babička či dědeček.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay