Punkerka, která Čechy učí dobře umírat

Vydání: 2018/41 Otevřenost na synodě, 9.10.2018, Autor: Alena Scheinostová

Příloha: Perspektivy 41

Neboj se vrátit domů, nabádá svým názvem nová kniha rozhovorů o životě, smrti, víře, hospicích a o nacházení pravdy, která rozveseluje a dává svobodu. Se zakladatelkou hospicového hnutí u nás doktorkou Marií Svatošovou je vedl ALEŠ PALÁN.


Po 12 letech se Aleši Palánovi podařilo přemluvit Marii Svatošovou ke knižnímu rozhovoru. Snímek ČTK


S Marií Svatošovou tě pojí mnohaleté přátelství, jste také spolupracovníky v Asociaci poskytovatelů hospicové paliativní péče. Jaké je pustit se do knižního rozhovoru s někým, koho tak dlouho a tak dobře znáš?

Je to výhoda i nevýhoda zároveň. Výhoda je to pro mě, protože vím předem, na co se ptát, nevýhoda pro Marii, protože některé věci mi musela říkat poněkolikáté. Ovšem i tak byl pro mě tenhle dialog v mnohém rozšiřující a obohacující. Její činnost je díky jejímu nasazení v hospicovém hnutí, přednáškám, kurzům Alfa atd. dost známá. Má ale svou „vnitřní komnatu“, kterou běžně neotevírá. I na besedách se jí lidi obvykle ptají na hospice anebo na umírání. Já jsem se jí ptal prostě na Marii Svatošovou.

Musel jsi z ní některé věci – lidově řečeno – vytáhnout?

Ona to tvrdí, ale podle mě to šlo ven samo. Nebylo to dílem nějakého mého úsilí, toho, zda se správně ptám a naslouchám, ale Marie sama to chtěla říct. Jen se ostýchala. To se týká věcí rodinných, vztahových, ale také záležitostí víry. Nakonec třeba i o smrti své sestry (mladší sestra Jana zemřela v 31 letech při autonehodě – pozn. red.) hovoří velmi přirozeně a otevřeně, ačkoli jsem věděl, že je to pro ni dodnes velmi bolestná věc, zlomová pro celý její život, i co se týká vztahu k víře.

Dozvěděl ses při rozhovoru něco, co tě navzdory mnohaletému přátelství překvapilo?

Výrazněji pro mě vystoupily některé Mariiny rysy. Například její humor – hospicový, pro člověka zvenčí místy až šibeniční – a to, v jakých situacích ho úplně přirozeně uplatňuje. Na příběhu zakládání vůbec prvního hospice – v Červeném Kostelci – jsem si zase plně uvědomil, jaká je Marie punkerka: kdybych se já rozhodl rozjet úplně novou věc (u nás byl tehdy hospic naprosto neznámou záležitostí), nejdřív bych se snažil o finanční zajištění, legislativní ukotvení, podporu úřadů, a pak teprve stavěl nějaký dům a sháněl do něj personál a klienty. Marie to udělala opačně. Otevřela úplně novou oblast, a to způsobem, který mě po práci na této knížce fascinuje ještě víc než dosud: s absolutní vírou v poslání a naprostou důvěrou v Prozřetelnost. Nikdo jiný než právě Marie by to možná udělat nedokázal.

Jak dlouho jste na knize pracovali?

Poprvé jsem Marii o tento rozhovor požádal před dvanácti lety. Řekla ne. Prý mohu po její smrti sestavit sborník vzpomínek na ni. To se mi nezamlouvalo, a tak jsem prosbu během let ještě několikrát zopakoval. Až loni na podzim zcela nečekaně a k mé radosti souhlasila. Vůbec poprvé jsem pak knihu rozhovorů vedl po e-mailu. Tomu jsem se dlouho bránil, ale vzhledem k Mariině i mé časové vytíženosti to jinak nešlo. Tady se ukázala další výhoda toho, že se tak dobře známe. Naše noční e-mailové výměny, kdy jsme si „pinkali“ otázky, odpovědi, vtípky a upřesnění, se nakonec takřka rovnaly živému rozhovoru.

Matka Tereza s péčí o chudé, Rut Kolínská s mateřskými centry – a Marie Svatošová s hospicovým hnutím… Dokážeš vysvětlit, proč s těmito velkými díly na podporu důstojnosti zranitelného života přicházejí tak často právě ženy?

Netroufnu si to posoudit, ale je fakt, že to skutečně bývají právě ženy, kdo dělá tuto tak podstatnou práci mimo světla reflektorů. Marie nemá děti – i o tom ostatně v naší knize otevřeně mluví –, ale jsem přesvědčen, že hospice nejsou žádný její „náhradní program“. Spíš za nimi vidím určující vliv patera Ladislava Kubíčka, jejího dlouholetého přítele a duchovního vůdce. Kapitola, ve které na něj Marie vzpomíná, se jmenuje „Jak jsi mohla žít tak ploše?“ To je Ladislavův výrok, výtka, kterou kdysi Marii adresoval. Šel tenkrát přímo „na komoru“ a Marie tenhle jeho způsob převzala.

Jakou Marii poznají čtenáři, kteří ji dosud znali ze stránek KT, přednášek či televizních obrazovek?

Ona sama říká, že kolem ní leckdo vidí svatozář, kterou ale nemá. A já doufám, že to lidé po přečtení této knihy pochopí. Pro mě byla Marie vždy životnou, živočišnou ženou, s nesmírně hlubokou vírou kombinovanou s ironií, sebeironií, veselím a neutuchající vůlí. To je kombinace, kterou nesmírně obdivuji a která se mi moc líbí.

Marie Svatošová – Aleš Palán: Neboj se vrátit domů (Kalich 2018)

Alena Scheinostová

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Kultura



Aktuální číslo 42 16. – 22. října 2018

Sedm nových přímluvců v nebi

Svatý otec v neděli kanonizoval sedm světců v čele s papežem Pavlem VI. Na Svatopetrském náměstí se shromáždilo 70 tisíc lidí.

celý článek


Stovky lidí podpořily čínské křesťany žádající o azyl

Pět set lidí demonstrovalo v neděli 14. října v centru Prahy na podporu čínských křesťanů, kteří v ČR žádají o azyl.

celý článek


Deformují pohled na svět

Slovo „sekty“ se z veřejného prostoru v posledních letech téměř vytratilo a zdá se, že ty, které by byly pro člověka nebezpečné, jsou méně aktivní. Ostražitost…

celý článek


Farníci vybrali na kapli v Kongu

V minulých dnech se z misijní cesty do Konga vrátil farář v Přibyslavicích na Třebíčsku P. Jacek Kruczek, který před dvanácti lety přišel z Polska posílit moravskou…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay