Otakar Vávra - živoucí legenda českého filmu

Vydání: 2011/11 Postní jídelníček, 10.3.2011, Autor: Jaroslav Someš

Stovku má člověk jednou za život – to je vtipný a výstižný název dokumentu, jímž Česká televize uctila nestora naší kinematografie, režiséra Otakara Vávru, který 28. února oslavil sté narozeniny. Zásadní vklad Vávrovy tvorby do dějin českého filmu je nepopiratelný a nezpochybnitelný. Jednotlivé etapy jeho životní dráhy však mohou být hodnoceny různě.

Vávrovým rodištěm je sice Hradec Králové, ale dětství a mládí prožíval v Brně. Už jako středoškolák se začíná zajímat o film. Ve dvaceti letech se – ještě v amatérských podmínkách – pokusí o první krátkometrážní experimentální snímek. Od brněnských let se datují také jeho styky s levicově orientovanými kulturními kruhy. Na pozvání E. F. Buriana odchází do Prahy a přes své mládí začíná psát filmové scénáře pro tak renomované režiséry, jako je Martin Frič, Josef Rovenský nebo Vladimír Slavínský. Brzy se však ujímá režie sám. Jeho prvním samostatným celovečerním filmem je adaptace Jiráskovy Filosofské historie z roku 1937. A je to hned veliký úspěch. Snímek má všechny základní znaky, které ve Vávrově tvorbě nacházíme i později – oporu v klasickém námětu s dobově aktuálním vyzněním, dobře napsaný scénář, výběr špičkových spolupracovníků včetně hereckého obsazení, obrazivost v práci kamery, dekorativnost výtvarného řešení a celkový důraz na profesionalitu filmařského řemesla. V jeho následujících dílech můžeme zaznamenat také snahu vyrovnávat se s vývojem evropské kinematografie. To se zúročilo hned v roce 1938 na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách, kde Vávra za svou historickou komedii Cech panen kutnohorských získal prestižní Zlatý pohár. Jeho další tvorba je početná a žánrově velmi pestrá. Najdeme v ní laskavé komedie (Dívka v modrém, Přijdu hned), poetické příběhy (Kouzelný dům, Pohádka máje) i další výpravné romance z české minulosti (Rozina sebranec, Nezbedný bakalář). Filmem Šťastnou cestu z roku 1942 svým způsobem předběhl svou dobu a předznamenal éru neorealismu. Vávrovy předválečné a protektorátní filmy jsou v naší kinematografii asi jediné, na něž se dodnes není třeba dívat se shovívavostí. Navíc v letech okupace, kdy někteří čeští filmaři začali spolupracovat s německými produkcemi a některé známé české herečky vystupovaly pod německými jmény, si Otakar Vávra s protektorátním režimem takto nezadal. V jeho tehdejší tvorbě nenajdeme jedinou proněmeckou scénu, jediný antisemitský výpad.

Stíny a světla

V poválečném období natočil další ze svých vrcholných děl – adaptaci Čapkova románu Krakatit. Je pravda, že nástup komunismu k moci jen posílil jeho postavení ve znárodněné kinematografii. Vávra však nepatřil k těm, kteří se přihlásili k novému režimu „přes noc“ – levicově smýšlel už od mládí. Jistě i proto vyšel vstříc dobově tendenčnímu pohledu na české dějiny ve své trilogii Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem. Z ideového hlediska jde o díla prorežimní (ve své době se však ani ona nevyhnula zásahům cenzury!). Z hlediska filmové profese se však jedná o zcela mimořádný projekt, opět srovnatelný s nejvýznamnějšími historickými epopejemi tehdejší světové kinematografie (mimochodem, rovněž trpícími schematickým přístupem – na Západě stejně jako na Východě). Ke cti však Vávrovi rozhodně neslouží, že atmosféru 50. let uměl využívat k upevnění své mocenské pozice v barrandovských ateliérech. Na přelomu 50. a 60. let Vávra v evropské kultuře pohotově zachytil obrat zájmu k dramatům všedních dnů. Nejprve znovu sáhl po Karlu Čapkovi a natočil jeho První partu a pak už vytěžil tři významná díla ze spolupráce s Františkem Hrubínem – adaptaci hry Srpnová neděle, novely Zlatá reneta a básnické skladby Romance pro křídlovku. Z atmosféry kolem roku 1968 se zrodilo nové vrcholné dílo, Kladivo na čarodějnice – umělecky výsostné a zároveň jako historická paralela otevřeně namířená proti politickým procesům 50. let. Hrubínovské filmy a Kladivo na čarodějnice přinesly Vávrovi řadu mezinárodních ocenění i nabídky koprodukcí. Komunistická „normalizace“ mu však jakoukoli příležitost spolupráce s cizinou znemožnila.

Kladivem to skončilo

Možná někde tady lze hledat příčinu, proč umělecká potence další Vávrovy tvorby slábne, a naopak sílí jeho poplatnost režimu. Osudy našich národních velikánů Nerudy, Komenského, Němcové, historie 2. světové války v trilogii Dny zrady, Sokolovo, Osvobození Prahy i remake Krakatitu pod názvem Temné slunce, to všechno jsou pouhé ideologické plakáty. Po delší odmlce vznikl v roce 2002 dokument Moje Praha, nostalgická procházka naším hlavním městem, kterou je možno považovat za důstojný závěr Vávrova celoživotního díla. Vávrovo jméno je pevně zakotveno v dějinách české kultury. Stejně jako dnešní, i příští generace se s ním budou vyrovnávat. V mnohém ho budou obdivovat, v mnohém s ním budou nesouhlasit. K jednoznačným pozitivům však připočtou jistě také jeho dlouholeté pedagogické působení na pražské FAMU, kde vychoval celou plejádu předních filmových tvůrců. K jeho žákům patří například Věra Chytilová, Miloš Forman, Evald Schorm, Jiří Menzel či Emir Kusturica.

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Kultura, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 5. – 11. prosince 2017

Papež jako vyslanec míru a pokoje

„Vaše Svatosti, přinášíte nám sílu a naději ve svém pochopení pro naše potřeby, naše touhy po míru, národním smíření a sociálním souladu,“ řekla nositelka…

celý článek


Diváci ČT nahlédnou do hospice

„Tak jako řeka Jordán byla posledním úsekem cesty, který zbýval Izraelcům po útěku z egyptského otroctví, tak i hospic Jordán chce doprovázet lidi na posledním úseku…

celý článek


V kolotoči úvěrů, úroků a splátek

Půjčí rychle a za pár minut. A ještě nám prý vrátí. Všudypřítomná reklama k tomu navíc přidává, že náš život bez toho či onoho výrobku není úplný nebo šťastný...

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay