Odešli dva filmoví velikáni

Vydání: 2007/32 Nevidomí a jejich svět, 6.8.2007, Autor: Jaroslav Someš

Dá se říci, že 30. července jako by se definitivně uzavřela jedna slavná kapitola v dějinách evropského filmu. Ve stejný den zemřeli dva poslední z jejích velkých představitelů – za ranního úsvitu švédský režisér Ingmar Bergman, s večerním soumrakem italský režisér Michelangelo Antonioni. Spolu s dalšími, již odešlými mistry, jakými byli Visconti, Fellini, Pasolini či Tarkovskij, představovali absolutní vrchol filmové režie druhé poloviny 20. století.

Jak Bergmanovi, tak Antonionimu byl vyměřen dlouhý život, první z nich se dožil 89 let a druhý téměř pětadevadesátky. Navíc jim bylo také dopřáno tvořit až do vysokého věku: Bergman natočil svůj poslední film před čtyřmi roky a Antonioni přes velké zdravotní obtíže dokonce ještě o rok později. Po obou zůstávají desítky filmů, z nichž naprostá většina patří do zlatého fondu světové kinematografie. Oba se v určitých obdobích věnovali také divadelní režii. Jejich filmovou tvorbu charakterizuje výrazný, osobitý, s nikým a s ničím nezaměnitelný rukopis, počínající už samotným uchopením vybraného příběhu, tedy scénářem. Pro oba bylo společné i to, že se obklopovali týmem stálých spolupracovníků, do nějž patřili především kameramani, výtvarníci a řada skvělých herců.

Současníci, ne souputníci
„Natáčet film znamená žít – přinejmenším pro mne,“ řekl kdysi Antonioni. Stejná slova by mohl říci také Bergman. I on plně žil svou uměleckou tvorbou. A tajemství života, tajemství lidské duše ho přitahovalo právě tak jako jeho italského kolegu. U obou se proto rovněž často setkáváme s motivem smrti. Dál však už veškeré shodné momenty mezi oběma tvůrci končí. Stejně jako byl odlišný jejich životní osud a umělecký vývoj, ani jejich postoj k pozemskému světu i postoj k věcem mezi nebem a zemí žádné společné rysy nevykazuje. Antonioni vstoupil do kinematografie zprvu jako scenárista a autor dokumentárních snímků. Jeho první hrané filmy byly ovlivněny atmosférou neorealismu. Ta se z následující Antonioniho tvorby pomalu vytrácela. Co přetrvávalo, byla pozornost vůči zdánlivě všednímu životu, již získal ve svých dokumentaristických počátcích. Otázky, které život přináší, kladl režisér s naléhavou zodpovědností jak sám sobě, tak divákům. Většinou je nechával otevřené, často na ně ani nenacházel odpovědi. Svět jeho hrdinů je narušený, prázdný, nemocný, dokonce i prostředí, v němž se jejich příběhy odehrávají, zejména krajina kolem, je chřadnoucí a vadnoucí. Ale o to silněji prožíváme spolu s nimi hledání jejich vlastní identity a cítíme nutnost sami se obracet k vyšším hodnotám. Takovou působivost má především volná tetralogie z 60. let Dobrodružství, Noc, Zatmění a Červená pustina a hlavně kultovní snímek Zvětšenina.
Také o hrdinech Bergmanových filmů se dá říci, že často ztratili identitu. K jejímu nalezení je tu však klíč. Víra. Její přijetí anebo odmítnutí je průvodním motivem mnoha režisérových děl. Otázku víry v sobě nesl od dětství – jeho otec byl protestantským pastorem. „Moje téma je prosté: člověk, jeho věčné hledání Boha, přičemž jedinou jistotou je smrt“ – řekl Bergman o své slavné Sedmé pečeti, avšak těmito slovy lze charakterizovat značnou část jeho tvorby. Právě tento přístup mu umožnil, aby nahlédl do lidské duše tak hluboko jako málokdo. I do té vlastní. Svými filmy jako by se zpovídal z osobních problémů, úzkostí a traumat a nacházel očistnou naději v přirozenosti lidských citů. Ne nadarmo se stal posledním jeho velkým dílem zřetelně autobiografický snímek Fanny a Alexandr.
Život a dílo obou mistrů filmového plátna se tedy nyní uzavřelo. I když právě v Sedmé pečeti je Smrt personifikována jako přísný muž s bledou tváří, věřme, že ono poslední červencové pondělí navštívila Bergmana i Antonioniho vlídná Smrt kmotřička a společně je odvedla tam, kde najdou odpovědi na všechny palčivé otázky, které je trápily.


Sdílet článek na: 

Sekce: Kultura, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 25 18. – 24. června 2019

Bude stát mariánský sloup?

Napětí, strkanice, ale i modlitby a smírná gesta doprovázely sobotní pokus sochaře Petra Váni vrátit zpět na Staroměstské náměstí mariánský sloup.

celý článek


Jubileum Katolických novin

Před 70 lety v předvečer slavnosti Božího těla vyšlo první vydání Katolických novin, předchůdců dnešního KT.

celý článek


Střet s komunisty na Boží tělo

Před 70. lety, na svátek Božího těla 19. června 1949, se biskupové v čele s kardinálem Josefem Beranem svým pastýřským listem otevřeně postavili nastupující komunistické…

celý článek


Boje s šípem i láskou

„Kdo je hrdina?“ ptá se malé dítě rodiče, který poté váhá mezi obrazem knížete Václava, Jaromíra Jágra, nedávným válečným odbojem či postavou ze Star Wars. Kdo…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay