Nebudeme se bát nicoty nic?

Vydání: 2015/16 Papež vyhlásil Svatý rok, 14.4.2015, Autor: Josef Mlejnek

Příloha: Perspektivy 16

Pražský Činoherní klub si letos připomněl padesát let svého působení nastudováním dramatizace Dostojevského Bratrů Karamazových. Režie se ujal Martin Čičvák, v jedné z hlavních rolí se objevil známý slovenský herec Juraj Kukura.
 
Starého Karamazova hraje v Činoherním klubu slovenský herec Juraj Kukura (záběr ze zkoušky). Snímek ČTK
 
Fjodor Michajlovič Dostojevskij měl prohlásit o Bohu, že jej celý život trápil. Analogicky by mohl říci o slavném spisovateli něco podobného i Bůh. Olivier Clément napsal, že všemohoucí Bůh skutečně dokázal stvořit kámen těžší, než dokáže unést, právě tím, že stvořil člověka. Nejde jen o bonmot, neboť tato slova nám definují nejvlastnější prostor Dostojevského myšlení i umění. Nedokončený román Bratři Karamazovi má neobyčejně silný horizontální a vertikální „tah“, hlubokou psychologii i hlubinnou pneumatologii. Je podobenstvím o Rusku, ale nejen o něm: stejně jako Dantova Božská komedie chce být obrazem celého lidstva. A k tomu všemu by Dostojevskij mohl říci analogicky s Flaubertem: Karamazovi – to jsem já! Není divu, že podobně jako ostatní jeho románová díla přitahují divadelní tvůrce.
 
Pražský Činoherní klub si letos v únoru připomněl padesát let svého působení nastudováním dramatizace Bratrů Karamazových od Evalda Schorma, kterou tento režisér inscenoval v Divadle Na zábradlí už před nějakými třiceti lety. I tento scénický převod se jako většina soustřeďuje na „mezilidské vztahy“. Chybí v něm například Legenda o Velkém inkvizitorovi, ale i pokus starého Karamazova o zpověď při návštěvě u starce Zosimy. Režisér Martin Čičvák s předlohou naložil volně v tom smyslu, že ony mezilidské vztahy ještě více zredukoval směrem od pasu dolů. I tak toho pro divadlo zůstává poměrně hodně.
 
V představení jsme svědky svérázné one man show v podání známého slovenského herce Juraje Kukury hrajícího právě starého Karamazova. Začíná jeho smrtí, kterou on sám přichází zpětně „rozklíčovat“. Rozmlouvá a hádá se se syny, s ironií glosuje dění nebo se jen tak vypovídává. S prostředním synem Míťou se porve o přízeň milenky Grušenky. Scéna je nevlídná a prázdná, na jedné straně tyč, kolem níž se občas ovíjí právě Grušenka, pojatá prvoplánově jako girl z erotického salonu – Nátália Puklušová nedokáže v této roli nabídnout nic víc než své nesporné tělesné půvaby. Chromá Líza Chochlakovová (Ivana Uhlířová) se zase po většinu času komplikovaně kroutí na hrazdě, z níž rozpráví s Aljošou o smyslu života, utrpení a jejich lásce.
 
Na opačné straně scény vidíme klasický nesplachovací záchod – když z něj zdecimovaný starý Karamazov odchází, nese si kolem krku desku jako věnec pro vítěze. Z bratrů je nakonec nejvýraznější nevlastní Smerďakov: v podání Matěje Dadáka nepostrádá zlověstnost ani přímočarost, s níž si z Ivanovy devizy – „Boha není, vše je dovoleno“ – nakonec odvodí svou vražednou „ideologii“. Ivan ovšem není jen studený analytik, jakého v představení odstál Jan Hájek, na druhé straně se ani Martinu Fingerovi (Dimitrij) nepodaří odvázat ke zvláštní lehkomyslnosti a furiantství charakterizující tuto postavu. A Aljoša (Michal Čapka) má Krista více s ikonou na triku než v hrudi. „Otázka Boha“ jako kdyby byla v této inscenaci jen ruský folklor – součást opileckých keců při vodce s okurkami. Hudba je ovšem ze zcela jiné doby i místa (mimo jiné Sinatrova My Way) – jako by měla navodit určitý přesun těžiště k novému výkladu: nač si právě dnes zanášet hlavu zbytečnými problémy. Bůh sem, Bůh tam.
 
Nevím, má-li se jednat o charakteristiku dnešní zploštělé doby, nebo režisérovu polemiku s Dostojevským, ale řekl bych, že to první. Starý Karamazov ztělesňující ďábla z Ivanových přízračných vizí nás nakonec vítá v pekle, kontaktuje diváky a porůznu tlachá jako konferenciér. V závěru všechny postavy nezávazně poskakují a natřásají se v rytmu hudby. Chtějí se ujistit: je nás víc, nebudeme se bát nicoty nic? Jako kdyby její nepříjemný mrazivý dech šlo přebít nezávaznou prázdnotou barového parketu.
 
Činoherní klub, Praha – F. M. Dostojevskij: Bratři Karamazovi. Volně podle dramatizace Evalda Schorma (v překladu Prokopa Voskovce) upravili Zuzana Šajgalíková a Martin Čičvák. Scéna Hand Hoffer. Hudba Ivan Acher. Psáno z reprízy 30. března 2015.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Kultura



Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay