26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Na Majdanu jsem spal v botách

21. 10. 2014

|
Tisk
|

S autorem vítězného snímku letošního ročníku soutěže Czech Press Photo FILIPEM SINGEREM z agentury EPA se ohlížíme za jeho zkušeností z nepokojů na Ukrajině.

Vydání: 2014/43 Papež blahořečil Pavla VI., 21.10.2014, Autor: Jan Paulas

Do Kyjeva jsem přijel o dva dny dříve, než snímek vznikl. Měl jsem fotografovat studentské protesty. Když jsem dorazil, na Majdanu bylo asi tři sta lidí, většinou osmnáctiletých studentů. Bouřili se proti tomu, že Janukovyč odmítl podepsat přístupovou smlouvu s EU. Divil jsem se, že mě sem agentura poslala, když to není nic masového. Říkal jsem si, že to dlouho nevydrží, lidi to přestane bavit.
Jenže noc na loňského 30. listopadu vše změnila, když speciální policejní jednotky Berkut demonstraci brutálně rozehnaly. Bylo to ve čtyři hodiny ráno, kdy lidé spali ve stanech nebo se hřáli u ohňů. Nikdo s tím nepočítal. Zásah byl hodně brutální – lidé, včetně několika novinářů, byli surově zbiti. A ti, kdo byli rozehnáni, prchali před policií do Michajlovského kláštera nedaleko Majdanu. Když jsem zjistil, co se stalo (kolega Ukrajinec mi to volal v šest hodin ráno) běžel jsem do kláštera a fotografoval.
Do kláštera vede vstupní brána a kolem ní – a pak i uvnitř – jsou na zdech malby. Je to hezká, dost dominantní výzdoba, pro fotografa zajímavé prostředí. A tam jsem fotografoval ty, kteří se běželi do kláštera ukrýt, neboť věřili, že tam budou ošetřeni a policejní jednotky si dovnitř nedovolí vstoupit. Kdyby tam zasáhly, hodně by přestřelily – popudily by si církev i veřejnost.
Ne. V minulých dnech mi volal někdo z Ukrajiny, reagoval právě na Czech Press Photo, že ukrajinská média mnou zachyceného člověka považují za vůbec první zbitou oběť ukrajinské revoluce. Bylo s ním natočeno i několik rozhovorů. To jsem však v ten moment, kdy jsem mačkal spoušť, samozřejmě nevěděl.
Samozřejmě, byl tam opravdu hodně znát. Ve svém souboru fotografií z Majdanu mám třeba zachyceného kněze, který sedí v meditační poloze na barikádě, jako by hlídal celý Majdan. Silně to na mě v tu chvíli zapůsobilo, a tak jsem vzal fotoaparát a udělal dvě fotky. On se při tom ani nepohnul.
Když byl Majdan rozehnán a začaly opravdové protesty, o víkendech tam přišlo až sto tisíc lidí. Byly tam stany určené speciálně pro bohoslužby nebo humanitární pomoc. Církev se tam opravdu hodně angažovala – ať už šlo o bohoslužby, ošetřování či materiální zabezpečení.
Ale musím říct, že to platilo i z druhé strany. Zažil jsem tam třeba pochody pořádané pravoslavnou církví moskevského patriarchátu, které byly namířeny zase proti Majdanu. Třeba z Kyjevské lávry, pravoslavného kláštera, vyšel protestní pochod, který šel schválně přes Majdan. I v duchovní rovině bylo znát, že je Ukrajina vnitřně rozdělená.
Vlna, která se v Kyjevě na začátku prosince zvedla, mi svým pozitivním nábojem připomínala náš listopad 1989. Statisíce lidí v ulicích – od obyčejných Kyjevanů až po studenty a děti. Člověk si říkal, že to nemůže špatně skončit.
Jelikož v únoru, kdy se tam začalo střílet, jsem na Majdanu už nebyl (musel jsem na jinou reportáž do Ruska), nejtěžší pro mě bylo období, kdy se proslýchalo, že Berkut zasáhne ještě tvrději a nechá Majdan vyklidit. Začaly se stavět barikády, demonstranti se radikalizovali a připravovali, že policejní útok odrazí. Vznikla hodně nepříjemná atmosféra, navíc panovala tuhá zima, minus 12 stupňů – a my jsme to pořád dokumentovali.
Celou noc jste na nohou, protože nevíte, zda nepřijde útok, a v podstatě týden nespíte. Stále se něco děje, chodí zprávy, že přijde zásah, a do toho přijíždějí lidé z regionů. Byli jsme tam tři fotografové, já a dva Ukrajinci, kteří jsme nonstop fotili a museli být pořád ve střehu. Chodil jsem spát v botách, abych se dokázal do minuty postavit na nohy. Když to trvá pár dní, jde to, ale když se to táhne dlouho, dochází vám energie.
To byla moje vůbec první velká zahraniční novinářská cesta. Byl jsem vyslán do Říma, abych dokumentoval pohřeb Jana Pavla II. To byl jeden z mých nejsilnějších zážitků. Přijel jsem do Říma den před pohřbem a noc strávil s polskými poutníky. Nikdy nezapomenu pak na zaplněné svatopetrské náměstí a pocit, že jsem přítomen historickému momentu. Jsem rád, že jsem u toho mohl být.
Bylo to při jeho návštěvě Prahy: měl jsem tehdy neuvěřitelné štěstí. V kostele u Pražského Jezulátka, kam papež zavítal, mi dovolili jít nahoru na kůr pod varhany. Pak se najednou pode mnou otevřely dveře, rozlilo se světlo a do toho vstoupil papež. Ten snímek pak promítali asi týden ve Frankfurtu na nádraží na velké obrazovce. Psali mi o tom tehdy kolegové z Německa. Je to pro mě hodně cenná fotka.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou