Mám radost, že moje knížky čtou i ateisté

Vydání: 2011/48 Ticho, 23.11.2011, Autor: Jan Paulas

Jeho poslední knížka Modlitba argentinských nocí suverénně zvítězila v letošní anketě Kniha čtenářů KT. Jeho tituly však nebodují pouze u čtenářů KT, ale drží se také na předních místech knihkupeckých žebříčků prodejnosti. Nejen o jeho vítězné knize hovoříme s P. MARKEM ORKO VÁCHOU.

Vaše „Modlitba argentinských nocí“ začíná vzpomínkou na jeden pobyt v Andách. Čím byl pro vás tak důležitý, že se stal motivem celé knihy? A dá se říct, že v té pustině andských hor jste něco lépe pochopil?

Žádný z přírodních národů není ateistický. V horách pochopíte proč. Bůh je zde nějak blíž, je přítomen mnohem intenzivněji, přímočařeji, a pokud mluví, neruší ho zapnuté rádio ani jezdící auta. Ticho, pustina, žádní lidé, v noci Mléčná dráha a Cruz del Sur, Jižní kříž. Tmavé nebe, kam naslepo vysíláte zdrávasy. Mít co jíst, kde spát a moci se dívat na nebe, nic víc není potřeba.

V knížce dáváte čtenářům otevřeně nahlédnout i do kněžského života. To se příliš často nestává. Proč je to tak vzácné? Nebo se nesluší, aby laici věděli o knězi, co ho tíží?

Díky své mateřské farnosti sv. Tomáše v Brně a formaci, kterou jsem zde získal v rámci bytových seminářů, jsme s ostatními vrstevníky a kamarády nikdy neviděli velkou propast mezi kněžstvem a vykoupeným lidem. Chápali jsme to tak, že každý z nás má zkrátka od Boha nějaké povolání, k manželství, nebo celibátu, a že není lepší, nebo horší, že je jen jiné. Odmala jsme tedy nevnímali kněžství jako povolání, které by bylo nějak důstojnější, významnější, nadřazenější, či jak to říct – a že pokud jsme všichni buňky nebo tkáně či orgány těla církve, jsou všechna tato povolání stejně důstojná. Pak jsme všichni ve smyslu všeobecného kněžství kněžími, proroky i králi. V divadle stejně jako v křesťanství není malých rolí. A vedle všeho dobrého si bez rozdílu neseme životem břemeno vlastních selhání a chyb, my laici i my kněží.

Kněží musí ve zpovědnici i mimo ni vyslechnout tisíce lidských příběhů, ale sami ten svůj nemají kolikrát komu sdělit. Jak to prožíváte vy?

Moji nejlepší přátelé jsou většinou laici a menšinou kněží a poskytují mi neocenitelné služby: nebojí se mi říct, když nějakým směrem ujíždím. Ta sociální síť kamarádů, kteří korigují některé moje šílené nápady, je k nezaplacení. Pokud my kněží nemáme tu trampolínu přátel, stávají se z nás buď jezevci, nebo neřízené střely, anebo nejčastěji v tvořivé symbióze obojí.

Vaše knížky bodují nejen u čtenářů KT, ale i na knižním trhu. Čím si vysvětlujete ten zájem? Jak ho vnímáte?

Je to vždycky veliké napětí, radost a občas i bolest. Po nocích cosi píšete, cosi hodně intimního a hodně privátního, nebo něco silného zažijete a sepíšete to na jeden zátah. Pak to pošlete do nakladatelství a následně jste zaskočeni tím, že to lidé čtou a porůznu komentují. Někdy je to hodně příjemný a jindy hodně nepříjemný pocit – někdo se vám prochází v duši, hosté zvaní i nezvaní, v krajině nitra si přivoní ke květinám, občas nějakou pošlapou, nebo zahodí papírek od svačiny. Mám moc velkou radost, že moje knížky čtou ateisté a lidé v té šedé zóně mezi vírou a nevírou, ale ještě mnohem větší radost mám, že mě čtou křesťané. Je to zvláštní, hodně zvláštní pocit, když vám někdo pošle e-mail, někdo, koho vůbec neznáte, že dřív nechodil do kostela a teď ano a že katalyzátorem byla nějaká vaše knížka. Snad to nezní příliš neskromně.

Často zpochybňujete mnohé zažité představy o víře a Bohu a vznášíte řadu otázek. Nejde o profesní úchylku, že vedle kněze jste i přírodovědec, který musí pochybovat?

Věřím, že existuje jedna, absolutní a neměnná Pravda, ale ta je nahoře v nebi. Jen Kristus o sobě mohl prohlásit, že je Pravdou. Já na Zemi už kvůli omezenému rozumu nejsem vlastníkem pravdy, mám být spíše jejím pokorným služebníkem. Nejde o to, zda my máme pravdu, jako spíše o to, zda Pravda má nás – píše hezky Rádl. Současný papež ve svém skvělém „Úvodu do křesťanství“ přesně píše, že na dně duše každého věřícího kmitá malý plamínek ateismu a na dně duše každého ateisty malý plamínek víry. Mám velmi rád lidi s plamínky a naopak jsem trochu nesvůj z majitelů konečné pravdy, kteří mají všechny problémy vyřešené, otázky zodpovězené a nyní se už jen zabývají udílením dobře míněných a nevyžádaných rad.

Žijeme v době, která dá více na zážitky než na kritické myšlení. Ve své knížce si berete na mušku i tzv. zážitkové křesťanství. Co je špatného na zážitku?

Nic. Pokud máme krásný zážitek z modlitby, Bohu díky za to, emoce jsou darem Božím jako všechno ostatní a je třeba si je užít. Jen se na tom nedá postavit duchovní život. Naopak, věci jdou velmi často dopředu ve chvílích bolesti, ve chvílích pouští a vyprahlostí. Když nemám ten správný zážitek z modlitby, neznamená to, že moje modliba je špatná, znamená to, že nemám ten správný zážitek z modlitby, nic víc a nic míň. Věřím, že modlitba je ponorná řeka, která láme ledy hluboko pod vrstou vědomí, prožitků a emocí.

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Kultura, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 5. – 11. prosince 2017

Papež jako vyslanec míru a pokoje

„Vaše Svatosti, přinášíte nám sílu a naději ve svém pochopení pro naše potřeby, naše touhy po míru, národním smíření a sociálním souladu,“ řekla nositelka…

celý článek


Diváci ČT nahlédnou do hospice

„Tak jako řeka Jordán byla posledním úsekem cesty, který zbýval Izraelcům po útěku z egyptského otroctví, tak i hospic Jordán chce doprovázet lidi na posledním úseku…

celý článek


V kolotoči úvěrů, úroků a splátek

Půjčí rychle a za pár minut. A ještě nám prý vrátí. Všudypřítomná reklama k tomu navíc přidává, že náš život bez toho či onoho výrobku není úplný nebo šťastný...

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay