Jan Balabán šel ve své knize smrti naproti

Vydání: 2010/36 Sexuální výchova, 2.9.2010, Autor: Aleš Palán

„Agnes je mrtvá. Zabil ji tento příběh.“ V recenzované knize Jana Balabána Zeptej se táty takovou pasáž nenajdeme. Začíná jí kniha zcela odlišná, dílo mladého švýcarského spisovatele Petera Stamma Agnes. Přesto jsou to slova, která by měla patřit i k poslední Balabánově knize. Chtělo by se říct: „Jan Balabán je mrtvý. Zabil ho tento příběh.“

Skutečnost, že Balabán (1961–2010) zemřel záhy po odevzdání rukopisu do nakladatelství, k takovému tvrzení pochopitelně ještě neopravňuje. Smrt je však hlavním, či snad dokonce jediným syžetem, do kterého jeho práce vstupuje. I kryptogram v názvu knihy, ono imperativní: Zeptej se táty, který je ovšem již mrtvý (tedy: Zeptej se Otce, který stojí mimo tento svět), se točí – jak jinak – kolem umírání. Balabán šel svým dílem smrti naproti. Nechával přitom své postavy, svá alter ega, ve svém posledním díle zpochybňovat veškerá východiska, jež mu na té cestě mohla být záštitou: rodinu, lásku, víru. Nedělal to proto, aby se původní odpovědi modifikovaly v nové, lepší pravdy, ale aby ty staré mohly být hlubší, nebo alespoň opravdovější. Balabán přitom dobře věděl, že toho lze dosáhnout nikoliv rzí stokrát omletých tvrzení z nedělní školy, nýbrž jen a jedině vichrem pochybností. Příběh dospělých sourozenců, kteří se v knize Zeptej se táty snaží obhájit minulost svého zemřelého otce, je jakousi böllovskou snahou pojmenovat stav páteře našich předků – i nás samých – v době, která lámala vazy. Německý spisovatel Heinrich Böll hledal vinu běžných občanů žijících v době nacistické expanze. Jan Balabán hledá spíš nevinu těch, jejichž životy spoluurčovala normalizace. Jde přitom o zcela konkrétní exkurz do naší nedávné minulosti, ale také o přesah: normalizaci autor chápe především jako ono bezčasí, umrtvující prostředí, které člověka dusí. O knize Zeptej se táty se už nyní spekuluje jako o literární události roku. Tou se však může stát jen díky oné fascinující provázanosti autorova života (v tomto případě smrti) a jeho díla. Jan Balabán se ve své poslední práci nepřiblížil k mrazivému mysteriu svých nejlepších povídkových knih (Možná že odcházíme, Jsme tady). Nynější příběh, kterému by občas slušel svižnější pohyb, se až příliš často zastavuje, je to jako film, který je složen převážně z fotografií. Balabán pořád zůstává v onom čepovském literárním odkazu především spisovatelem situací a stavů, ale jejich mozaikovitost a práce s pointou čtenáři neumožní delší setrvání s nimi. Na několika místech se Balabán dokonce uchyluje k vysloveným klišé. Dost možná, že kdyby měl autor více času a mohl se k rukopisu po pár měsících s jistým odstupem vrátit, knihu by v naznačeném smyslu pročistil. Kdyby však tento čas měl, dost možná by takové dílo vůbec nikdy nenapsal.

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Kultura, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 20. – 26. srpna 2019

Matku Marii slavili v Paříži i v Iráku

Jeden z nejdůležitějších mariánských svátků liturgického roku – Nanebevzetí Panny Marie – prožili křesťané po celém světě.

celý článek


Orel stále roste a mládne

Celá orelská organizace prožije v sobotu 24. srpna na Svatém Hostýně spolu s moravským metropolitou a duchovním rádcem Orla Janem Graubnerem tradiční mariánskou pouť. Tentokrát…

celý článek


Milevsko: Živé místo i naleziště

V klášteře Milevsko působí tři premonstráti, jejichž život zdaleka netvoří jen modlitba. Spravují několik farností na rozsáhlém území jižních Čech, fungují jako…

celý článek


Jak udělat s dětmi herbář

Léto a prázdniny jsou ten správný čas pro zakládání herbářů. Slovo herbář je latinského původu (herba latinsky znamená bylina).

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay