Jak se král učil mluvit

Vydání: 2011/13 Koncentrační tábory, 24.3.2011, Autor: Martin T. Zikmund

Čtu jen takovou knihu, která mne zbavuje potřeby číst deset dalších knih – napsal kdysi v jednom svém románu ruský spisovatel Nikolaj Černyševskij. Pokud bychom tuto maximu přenesli do světa filmu, nesporně by se mezi snímky, které svou kvalitou nápadně převyšují mnohé jiné, zařadila Králova řeč režiséra Toma Hoopera. Ta se v březnu dostala i do našich kin.

Doporučovat Královu řeč je o to snazší, že byla letos vyznamenána čtyřmi Oscary: za nejlepší film, režii, adaptovaný scénář a nejlepší mužský herecký výkon. Ten si připsal herec Colin Firth za ztvárnění postavy anglického krále Jiřího VI. Film začne trapasem: psal se rok 1925 a vévoda z Yorku Albert, druhorozený syn krále Jiřího V., měl pronést projev při otevření britské výstavy, což nebyla žádná okrajová záležitost, neboť britské impérium zabíralo čtvrtinu světa. Vévoda však v „přímém přenosu“ ze sebe nemohl vysoukat souvislou větu, zajíkal se a – koktal. A právě jeho úpornému zápasu s koktáním je film věnován, až nakonec vyvrcholí jeho slavným královským projevem na začátku války v roce 1939, za nějž se mu dostalo velkých ovací. Za tímto úspěchem však stála jeho dlouholetá spolupráce s původně australským logopedem-amatérem Lionelem Loguem (v podání Geoffreye Rushe). Kontakt s tímto svérázným expertem mu zprostředkovala jeho žena Alžběta Bowes-Lyonová (v podání Heleny B. Carterové), sympaticky vystupující dáma, která později vstoupí do historie jako „královna matka“ (zesnula v roce 2002 ve věku 101 let). Leč Lionel měl zvláštní způsoby: nejenže si kladl jako podmínku, aby vévoda docházel do jeho pracovny, a ne naopak, ale dokonce mu tykal a oslovoval ho „Bertie“, což směla jinak jen královská nejbližší rodina. Tato Lionelova drzost nejednou Alberta vyvedla z míry, ale jejich spolupráce – i po přerušeních – pokračovala dál. Film má spád, není v něm hluchých míst, nechybí humorné scény. A přece je to dílo vážné, z něhož si lze vzít lekci, jak má člověk přijímat svou životní roli. Albert totiž původně vůbec s vládnutím nepočítal, neboť dědicem trůnu byl jeho starší bratr Eduard. Ten se sice králem stal, ale z důvodu vztahu k rozvedené ženě brzy abdikoval (1936). Tím vyděsil Alberta, který se ho kvůli své plaché povaze zdráhal nahradit. Nakonec však tuto svou roli přijal jako poslání. V situaci blížící se války, kdy Britové potřebovali autoritu, která by je stmelila, projevil obdivuhodnou statečnost i solidaritu s národem a posléze se stal jedním z nejpopulárnějších panovníků v britské historii.

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Kultura, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 43 22. – 28. října 2019

Kdo by se děsil, kdo by se třás?

Někdo má ty hřbitovní procházky rád. Náhrobky dokážou prozradit mnohé: jak si místní cení svých předků, jak se jim žije dnes. Jiný se ale krchovu zdaleka vyhne. Je…

celý článek


Spřátelit se s vlastní smrtí?

Legalizovat eutanazii chce skupina poslanců v čele s Věrou Procházkovou z Hnutí Ano. Návrh zákona, který minulý týden dokončila skupina poslanců, bude ještě připomínkován…

celý článek


Stavba svatovítských varhan jde do finále

Ochutnávkou krásy a možností budoucích svatovítských varhan byl inaugurační koncert 14. října přímo ve varhanářské dílně Gerharda Grenzinga ve španělském El Papiolu.…

celý článek


Misionář, „který utekl smrti“

P. MATEUSZ DZIEDZIC působí od roku 2009 jako misionář ve Středoafrické republice (SAR). Vrátil se tam i přesto, že ho v roce 2014 zajali místní ozbrojení povstalci. S KT…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay