Hrdinové z lidu kráčejí za slávou

Vydání: 2004/28 Cyrilometodějské dvojčíslo, 1.9.2004, Autor: Jan Paulas

O soutěži Česko hledá SuperStar s hudebním publicistou Pavlem Klusákem
Skončilo velké mediální šílenství. Česko našlo svou SuperStar! Emoce už pomalu opadávají, a tak by bylo užitečné se podívat, co mnozí s takovým zápalem sledovali a jaký byl smysl této velké mediální show. O malé zamyšlení jsme požádali hudebního publicistu Pavla Klusáka.


Může se podle vás tímto způsobem najít nějaká nová pěvecká či hudební osobnost?
Jak vidno, kupodivu snad i ano – a jestli ne dobrý zpěvák, pak aspoň pár podnětných úvah. Nebo se vám zdá, že připomenutí romské suverénní a strhující hudebnosti plus nečekaně vkusný výsledek lidového plebiscitu je něco, co dává televize Nova společnosti obden? Tenhle pořad, který se zdráhám nazvat soutěží (je to přece kombinace show, koncertu, seriálu s dějem i bulvární novinařiny), toho ale ještě před finále nabídl dost. Ukázal, že amatéři nebo, chcete-li, „hrdinové z lidu“ jsou pro diváky atraktivní. Časem se z nich asi stane nové klišé, ale během uplynulých týdnů diváky fascinovali. Televize přece jen už únavně dlouho ukazovala české lokální celebrity, které kromě své překvapivé schopnosti stát se slavnými často nemají, čím by zaujali. Osobně jsem docela s chutí sledoval, jaké písničky si volí desítky adeptů ve výběrových kolech: překvapivě často se utíkají k americké černé hudbě, nejspíš proto, že s českou popovou scénou se dnešní dvacetiletí věru nemíní identifikovat. Ale slyšeli jsme i opačný pól, ty, kteří přijímají mediální kolovrátek za určující hlas, podléhají lepkavé nákaze a ozvěnou opakují ty podivně prázdné, špatně napsané popsongy jako jakousi chorou lidovou hudbu, jako rituální zpěvy nesmyslných svátků. Ale nějaké svátky člověk v životě potřebuje, a když ho nikdo neseznámí s nějakými lepšími, skončí u radosti z koncertu skupiny Kabát.

Zamlouvá se vám princip soutěže Česko hledá SuperStar?
Mluví se o tom, že díky SuperStar nechutně bohatne majitel původní ideje, manažer Simon Fuller. Nezapomeňme však, že k televizi nikdo nikoho nepřivazuje, sledujeme ji dobrovolně. SuperStar by mohla být pro česká média lekcí: podívejme, jak silný efekt má program, který byl promýšlen a konstruován delší dobu, větším týmem expertů, prostě velmi pozorně a pečlivě. Takhle velkoryse se v Česku do nápadů zatím neinvestuje. Zkusme si představit, že s podobnou ambicí by nechala ČT vyvíjet program, jehož cílem by nebyla podpora šoubyznysu, ale třeba seznámení s Evropskou unií, propojení většiny s problémy menšin nebo pojmenování největších problémů Česka v blízké budoucnosti. Jistě, jsme zvyklí, že v praxi se věci nejrychleji chopí kšeftaři, ale proč by to tak nutně mělo být? Záleží na každém z nás: ve věku vlády médií musí ovšem odpovědná elita opravdu zabojovat, abychom časem neskončili v orwellovské společnosti.

Co říkáte názoru, že by soutěž mohla vnést do zdejší popkultury čerstvý vítr?
Je to lákavá představa. Bohužel ji trochu kazí fakt, že pořadateli jsou titíž lidé, kteří stojí za českým šoubyznysem posledních let, za tou únavou, která navíc ochotně propojila hvězdy socialistické propagandy (ano, myslím scénu kolem Gotta a Vondráčkové) s tržním popem novější fazóny. Kdyby šli producenti po smyslu, najdou k Anetiným písním rockovější a temnější autory s odstupem: dovedu si představit, že by album dobře produkoval Ivan Král a nějaké texty dodali Jáchym a Filip Topolové. Místo toho všechno nasvědčuje tomu, že se s vítězkou svezou autoři kolem Lucie Bílé nebo Michal Horáček, od nichž v posledních letech prostě neslýchám silné písně. Přitom se pokládám za až naivně důvěřivého vůči principům popkultury: po všech únavných a ohlupujících zkušenostech pořád věřím, že producentský model může fungovat. Správně šílený manipulátor a studiový vizionář může přivést na svět album či hvězdu, která zazáří stejně překvapivě jako čistý, přirozený talent. Vždyť konstruktérská a architektonická práce může být při své racionálnosti stejně velké umění jako to, jež se rodí ve zlomku vteřiny v osvíceném nevědomí génia.

Nakolik je vůbec pro hudební osobnost důležité, aby byla viděna v médiích, aby s nimi uměla komunikovat?
K tomu, aby byl člověk dobrý muzikant, to pochopitelně důležité není. Svět je plný muzikantských osobností, které se s médii žádným zásadním způsobem nepotkávají. Chápu, že když někdo začíná uprostřed New Yorku, myslí na to, jak o sobě dát vědět. V Česku je to jinak: buďme vděční, že jsme se narodili v malé zemi, protože když u nás někdo opravdu něco umí, zpráva o jeho výjimečnosti nezapadne a lidé z oboru se o něm dovědí. U nás je to prostě příliš malé, aby to bylo jinak. Nemalou část publika asi překvapilo, že do SuperStar na Novu se šli přihlásit lidé, mezi nimiž jsou i tací, se kterými se nakonec docela lze ztotožnit. Možná je to znak, že mladá generace se Novy neštítí: nikoli proto, že by jí devótně podléhala, ale protože si s ní bez komplexů jde změřit síly. Nakonec je to docela dobré, ne? Nebudeme se přizpůsobovat zóně nízké úrovně tím, že ji budeme úzkostlivě obcházet. Pro starší generaci byla taktika na přežití jiná: nelez do strany, beztak se tam leda ušpiníš a nic nedokážeš.

Na naší mediální scéně jsou ovšem i výjimky. Posledním hudebním objevem se stala Radůza, písničkářka, která už nějaký rok zpívá a najednou dokázala porazit i takovou mediální hvězdu, jako je Lucie Bílá. Čím to je, že se prosadila? Není to nový signál?
V rozhodnutí české popové akademie můžete klidně vidět signály výstražné i poplašné, pro mě je tohle světýlko příliš náhodné blikání. Představte si, že by úspěch Radůzy byl ještě větší: ale úspěch v našich podmínkách znamená, že by ji v rádiích hráli stejně často jako Sundej kravatu, dej boty na patu od Vondráčkové. Druhou variantou úspěchu je, že na ni chodí desetitisíce lidí a věší si na zeď její plakáty. To ale přece nic podstatného nemění a snad sami cítíte, že Radůziny písničky jsou v takovém světě cizí: dnešní uživatelé počítačů by řekli „nekompatibilní“. Úspěch písniček Radůzy, Zuzany Navarové nebo Oldřicha Janoty by pro mě nastal tehdy, když by si jejich posluchači uvědomili, že hvězdný systém v hudbě a umění je nesmysl, že na hudbě jsou nejlepší neopakovatelné momenty, a ne plakáty tváří, že je dobré naslouchat zvukům světa jako hudbě, a naopak. Mám podezření, že takový úspěch dokonce opravdu nastává: jen není tak vidět, protože tihle lidé se pak nikde nesrocují, neshromažďují kompakty a neobjednávají si mobilní zvonění posledního hitu. Jdou a žijí si po svém.

Vraťme se ale k SuperStar, kolem níž se točí také hodně peněz. A nejsou to jen sázky na vítěze či mobilní hlasování, ale i disk se soutěžními písničkami, který jde na dračku.
První album je jenom špička ledovce. Celá soutěž je postavená tak, aby se k ní v okamžiku, kdy se stane opravdu populární, dalo přibalit co nejvíc produktů, pro něž se prostřednictvím soutěže vytvořil trh. Jako kluk jsem viděl v kině U hradeb film ABBA ve filmu: poněkud okouzleně jsme v něm mohli pozorovat „západní“ šoubyznys, který u nás v téhle podobě ještě nebyl. Tehdy mi přišlo nesmírně zábavné, že na turné byly k dostání i ponožky, lízátka nebo hrnky s nápisem ABBA a tvářemi populárních Švédů. Soutěž SuperStar je takovou továrnou na lízátka a ponožky: jen mají dnes podobu mediálních událostí, k nimž je přibalena reklama. Progresivní školy už dnes tvrdě, ale správně servírují žáčkům mediální výchovu: naše děti musejí rychleji a zkušeněji než my rozpoznat, že akce typu SuperStar se nedějí proto, že by někdo (natož „Česko“!) hledal dobrého zpěváka, ale aby různá odvětví zábavního průmyslu posílila pozice a získala nové zákazníky. Příští generace bude takovým útokům vystavena houšť. Snad se bude usmívat nad naivitou našich dnešních reakcí. Asi nad nimi budeme vrtět hlavou i my sami: stačí pár týdnů odstupu a s chladnou hlavou rozeznáme, co všechno jsme při péči o Sámerovo či Martinino vítězství spolkli i s navijákem.

Rozhovor dokončujeme den po finále, které sledovala více než třetina republiky. Byl by to vůbec rozdíl, kdyby vyhrála šestnáctiletá blondýnka, a ne sedmnáctiletá černovláska?
Pro tržby televize Nova a mobilních operátorů je to prašť jako uhoď. Zbytek účastníků, zdá se mi, si vítězstvím Anety Langerové nadělil dobrou zprávu. Vůbec nejde o hudební styly, spíš o přístup k hudbě a veřejnému vystupování. Blondýnka Šárka s talentem a neskrývanou ambicí napodobuje modely, které mají na české scéně úspěch: ne náhodou ji přirovnávají k Heleně Vondráčkové. Kdyby dostala nejvíc hlasů, svědčilo by to o silné nechuti českého publika k čemukoli novému a neokoukanému. Podle všech prognóz „lidí z branže“ mělo zvítězit toto staré klišé, velká média přece už tolikrát prohlásila, že jsou primitivní a sebeprostituující z donucení, protože s masovým divákem to jinak nejde. Vtip je v tom, že to celé dopadlo jinak. Osmdesát procent hlasů dalo důvěru Anetě, která k písničkám přistupuje osobněji, ke slávě zdrženlivěji. Nechce se jí vycházet ze sebe sama, zpívá kvůli sobě: ale s tak obecnou lidskostí, že to s ní spousta lidí chce sdílet. Myslím, že Nova si tímhle úspěchem pořádně zkomplikovala život. Jednou dala lidem na výběr a oni její Novoty a Tele Tele zradili: projevili se normálně a citlivě. Nechci se z toho naivně radovat přespříliš, ale ve vztahu k oblbujícímu zábavnímu průmyslu mám z Anetina vítězství úlevnou i škodolibou radost zároveň.

Protagonistky finálového večera pořadu Česko hledá SuperStar - Šárka Vaňková (vlevo) a vítězka Aneta Langerová.

Sdílet článek na: 

Sekce: Kultura, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay