Formanovy přízraky o Goyovi

Vydání: 2007/9 Vyplatí se život "na psí knížku"?, 27.2.2007, Autor: Aleš Palán

Život španělského malíře Francisca de Goy y Lucientes (1746–1828) v sobě nese všechny předpoklady strhujícího dramatu. Obsahuje intriky, lásku, nemoc a dílo, které to vše vstřebává a sklenuje. Film režiséra Miloše Formana Goyovy přízraky, který dorazil do kin, se však k podobnému myšlenkovému oblouku vzedmout nedokáže – a zjevně po tom ani netouží.

Forman, který uměl zneklidnit českou i americkou veřejnost (Hoří, má panenko, Přelet nad kukaččím hnízdem) bez toho, že by si vypomáhal magickými slůvky v názvu snímku, tentokrát vytvořil spektakulární podívanou pro střední třídu. Forman nechce burcovat, touží jen zaujmout. Nečekejme tedy ponor do duše malíře trýzněného hluchotou a milostnými eskapádami (o jeho Domu hluchého se stěnami pokrytými čarodějnickými výjevy a o malířových milenkách nepadne ve filmu ani slovo). Na Goyovy přízraky se dá poměrně pěkně dívat – a při scénách mučení přivírat oči – ale o přízračném světě velkého výtvarníka se kromě ukázek z jeho fantaskních prací nedozvíme nic. Kvůli tomu snad není třeba ani chodit do kina...
Forman Goyu vykresluje jako oběť doby, lavírující mezi hrozbami španělské inkvizice a francouzské revoluce, která se snaží přežít, pomoci svým blízkým a ve zbývajícím čase hrůzy doby zobrazit. Režisér dokonce tvrdí: „Sémě tohoto filmu bylo zaseto před padesáti lety a je odezvou mé zkušenosti života za nacismu a komunismu.“ Pokud by tomu tak skutečně bylo, je dvouhodinový film spíš oslavou přežívání v totalitárním režimu. Goya byl jedním z nejbohatších mužů své doby, jeho politický vliv byl nepominutelný. Vydržel být dvorním malířem několika panovníků a nikdy neztratil přízeň mocných. Goyův skutečný příběh rozhodně není oslavou vítězství tvůrčí svobody – byť umělecké kvality nepochybně ano. Malíř se stejným zanícením zobrazuje exaltované náboženské výjevy, portréty mocných tehdejšího světa i odezvy svých děsivých vizí a válečných násilností. Zkušenost komunismu vybízí k zamyšlení se nad odpovědností umělce přece jen v jiném světle.
Filmu Goyovy přízraky zjevně chybí douška, že „nebyl natočen podle skutečné události“, respektive že zobrazuje jen část pravdy o španělském výtvarníkovi a část doby, jejímž byl aktérem i statistou. Ty skutečné Goyovy přízraky totiž přichází až po závěrečných titulcích filmu: teprve starý Goya se plně noří do tragických témat, kterými posunul vývoj malířství po technické i ideové stránce, uzavírá se před vnějším světem a přízraky ho pohlcují. Na takový film by se ale tak příjemně nedívalo.


Sdílet článek na: 

Sekce: Kultura, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay