Formanovy přízraky o Goyovi

Vydání: 2007/9 Vyplatí se život "na psí knížku"?, 27.2.2007, Autor: Aleš Palán

Život španělského malíře Francisca de Goy y Lucientes (1746–1828) v sobě nese všechny předpoklady strhujícího dramatu. Obsahuje intriky, lásku, nemoc a dílo, které to vše vstřebává a sklenuje. Film režiséra Miloše Formana Goyovy přízraky, který dorazil do kin, se však k podobnému myšlenkovému oblouku vzedmout nedokáže – a zjevně po tom ani netouží.

Forman, který uměl zneklidnit českou i americkou veřejnost (Hoří, má panenko, Přelet nad kukaččím hnízdem) bez toho, že by si vypomáhal magickými slůvky v názvu snímku, tentokrát vytvořil spektakulární podívanou pro střední třídu. Forman nechce burcovat, touží jen zaujmout. Nečekejme tedy ponor do duše malíře trýzněného hluchotou a milostnými eskapádami (o jeho Domu hluchého se stěnami pokrytými čarodějnickými výjevy a o malířových milenkách nepadne ve filmu ani slovo). Na Goyovy přízraky se dá poměrně pěkně dívat – a při scénách mučení přivírat oči – ale o přízračném světě velkého výtvarníka se kromě ukázek z jeho fantaskních prací nedozvíme nic. Kvůli tomu snad není třeba ani chodit do kina...
Forman Goyu vykresluje jako oběť doby, lavírující mezi hrozbami španělské inkvizice a francouzské revoluce, která se snaží přežít, pomoci svým blízkým a ve zbývajícím čase hrůzy doby zobrazit. Režisér dokonce tvrdí: „Sémě tohoto filmu bylo zaseto před padesáti lety a je odezvou mé zkušenosti života za nacismu a komunismu.“ Pokud by tomu tak skutečně bylo, je dvouhodinový film spíš oslavou přežívání v totalitárním režimu. Goya byl jedním z nejbohatších mužů své doby, jeho politický vliv byl nepominutelný. Vydržel být dvorním malířem několika panovníků a nikdy neztratil přízeň mocných. Goyův skutečný příběh rozhodně není oslavou vítězství tvůrčí svobody – byť umělecké kvality nepochybně ano. Malíř se stejným zanícením zobrazuje exaltované náboženské výjevy, portréty mocných tehdejšího světa i odezvy svých děsivých vizí a válečných násilností. Zkušenost komunismu vybízí k zamyšlení se nad odpovědností umělce přece jen v jiném světle.
Filmu Goyovy přízraky zjevně chybí douška, že „nebyl natočen podle skutečné události“, respektive že zobrazuje jen část pravdy o španělském výtvarníkovi a část doby, jejímž byl aktérem i statistou. Ty skutečné Goyovy přízraky totiž přichází až po závěrečných titulcích filmu: teprve starý Goya se plně noří do tragických témat, kterými posunul vývoj malířství po technické i ideové stránce, uzavírá se před vnějším světem a přízraky ho pohlcují. Na takový film by se ale tak příjemně nedívalo.


Sdílet článek na: 

Sekce: Kultura, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 25 19. – 25. června 2018

Chudoba hrozí pětině mladých lidí

Pětinu mladých lidí v Česku, což je asi 300 tisíc, ohrožuje chudoba. Vyplývá to z průzkumu, který pro Charitu ČR a Českou biskupskou konferenci zpracovala agentura Median.…

celý článek


Pane, nauč nás modlit se

Aktuální téma Katolického týdeníku se z různých úhlů věnuje modlitbě a jazyku. Skrze oboje bychom měli duchovně růst. Pro sebe i pro ty, které máme rádi a kterým sloužíme.

celý článek


Do Panamy k Jezulátku

Jaké to bude v Panamě? Setkání mládeže s papežem se tam sice uskuteční až příští rok, ale vedoucí Sekce pro mládež P. Kamil Strak začal minulý týden přípravy přímo…

celý článek


Italové si vždycky nějak pomohou

Diplomat a bývalý arcibiskup Trenta (Tridentu) LUIGI BRESSAN nedávno navštívil Prahu spolu se stovkou obyvatel severoitalského horského regionu v údolí Valle di Ledro. Přijeli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay