Film o dojemné cestě k sobě samému

Vydání: 2008/8 Únor 1948, 19.2.2008

Jean-Domonique Bauby byl šéfredaktorem francouzské Elle. Byl to muž zvyklý na luxusní a nevázaný světský život. Manželku s dětmi opustil kvůli nové milence. Jeho sny se omezovaly na konzumaci vybraných jídel, život v blízkosti svůdných žen a lyžování po štítech francouzských Alp. Byl bohatý, krásný, milovaný... Až do onoho osudového okamžiku.

Julien Schnabel, malíř a filmový režisér, natočil film o muži postiženém „locked-in syndromem“, syndromem uzavření. Náhlá cévní příhoda uvrhla Baubyho do hlubokého kómatu. Když se po třech měsících probudil, zůstal mu jediný komunikační prostředek, levé oko. Ve stavu naprostého ochrnutí, ale při neporušeném vědomí a paměti, dokázal Jean--Domonique Bauby napsat knihu. Asistentka mu předříkávala hlásky abecedy – a když vyslovila tu správnou, Bauby mrknul. Ve Francii vyšla kniha v březnu 1997 a deset dní po jejím vydání 44letý Jean-Dominique zemřel. Skafandr a motýl se okamžitě stal bestsellerem. Po deseti letech byl natočen film, který v sugestivnosti vyprávění knižní předlohu v určitém ohledu překračuje. Úvahy, vzpomínky a pocity muže uvězněného ve svém vlastním těle jako ve skafandru jsou totiž natočeny výjimečným způsobem. Více než třetinu filmu sledujeme z pohledu ochrnutého muže, který si zprvu neuvědomuje dalekosáhlost svého postižení. Teprve postupně přichází na to, že ho okolí neslyší, že jeho neporušené myšlenky, sny a touhy jsou navždy uzavřeny do jeho nitra. Bauby (Mathieu Amalric) byl člověkem otevřeným světu a jeho radovánkám, a tak je pro něj setkání se sebou samým tvrdou zkušeností. „Byl jsem slepý a hluchý, potřeboval jsem kruté světlo katastrofy, abych našel svou pravou povahu?“ – tak se ptá Jean-Dominique sám sebe a vlastně i nás.
Příběh Jeana-Dominiqa je sám o sobě smutný, snad i drastický a krutý, ale jeho filmové zpracování vyznívá zcela opačně. Skafandr a motýl je filmem dodávajícím sílu a naději, je filmem, který diváka nezdrtí hrůzou trpícího, ale povzbudí odhodláním a statečností, kterou v sobě postižený muž dokázal najít. Obrazová krása filmu je jedinečná (za kamerou stál J. Kaminski, věrný spolupracovník S. Spielberga) a je podpořena pečlivým výběrem písní (Tom Waits, U2, Lou Reed). Dokonce bychom mohli Schnabela nařknout ze zahrávání si s kýčem, ale s přihlédnutím k tématu, které je kýči natolik vzdálené, tuto myšlenku zavrhneme. Estetizované záběry mají totiž velký podíl na výsledném vnímání filmu jako příběhu o naději a vnitřní síle člověka. Téma by bylo možné uchopit jako drastické realistické svědectví, ale pak by naprosto postrádalo ducha předlohy, kterou napsal Jean-Dominique Bauby „pouhým“ mrknutím oka.
Lukáš Jirsa


Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Kultura, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay