12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Diskrétní modlitba nad rakví Umberta Eca

1. 3. 2016

|
Tisk
|

Minulý týden se v Miláně italská i světová veřejnost rozloučila se známým spisovatelem a literárním vědcem Umbertem Ecem. Kromě románového bestselleru Jméno růže proslul tento agnostik také intelektuální korespondencí s milánským kardinálem Martinim.

Vydání: 2016/10 Ekumenická bohoslužba připomněla oběti režimu, 1.3.2016, Autor: Jaroslav Šubrt

Příloha: Perspektivy 10


Těžko se pomocí slov loučit s mistrem slova,“ prohlásil během obřadu starosta města Giuliano Pisapia. Rozloučení proběhlo v prostorách milánského Paláce Sforzů za zvuku tónů spisovatelova oblíbeného skladatele italského baroka Arcangela Corelliho. Kromě obrovského zástupu mnoha dalších celebrit se s ním přišel rozloučit také rektor Boloňské univerzity, kde Umberto Eco více než čtyři desetiletí přednášel. Vedle jeho rakve symbolicky ležel jeho profesorský talár. A jak ve svém komentáři pro deník Corriere della Sera napsal známý katolický novinář Vittorio Messori, Eco jako přesvědčený agnostik, který se ale například nikdy netajil svým obdivem ke svatému Tomáši Akvinskému, při svém pohřbu „důsledně a bez přetvářky nežádal náboženský doprovod“. Zároveň však Messori vyzval: „K úctě, kterou si jistě zaslouží natolik plodný život, může věřící člověk diskrétně a v souladu se svým přesvědčením připojit modlitbu nad jeho rakví...“
Dílo, připomínající onen příslovečný labyrint klášterní knihovny, které po sobě tento rodák z piemontské Alessandrie (nar. 1932) zanechal, je v dějinách moderní světové literatury něčím naprosto výjimečným. Kromě populárních beletristických děl napsal také desítky odborných knih a stovky článků věnovaných středověké estetice (doktorskou práci psal právě o estetice Tomáše Akvinského), sémiotice nebo literární vědě.
Mnozí zařazovali Umberta Eca mezi čelné představitele literární postmoderny. Nejspíš si to vysloužil tím, jak mnohdy s notnou dávkou sžíravé ironie dokázal bořit zažité představy o světě a umění. On sám se však podobným škatulkám vždy bránil: „Nemám rád tento termín a nikdy jsem popravdě řečeno nepochopil, co slovo postmodernismus znamená,“ uvedl v jednom rozhovoru. V jeho případě by asi nejlépe sedělo označení „kulturní polyglot“, který šíří svého záběru přesahuje úzký obzor běžného katedrového učence.
Původně se však Eco chtěl stát novinářem. Ještě jako vysokoškolský student se s několika kolegy zajímal o práci v jednom turínském deníku. Tam jim redaktoři uložili, aby strávili několik nocí ve vězeňské nemocnici a pak v reportáži – bez nároku na honorář – popsali, co všechno tam zažili.
Rychle pochopil, že novinářské řemeslo není nic pro něj. Jeden ze starších kolegů mu tehdy řekl: „Nemusíš být novinářem. Věnuj se své akademické kariéře, pracuj na tom, aby ses stal profesorem. Uvidíš, že až ti bude čtyřicet, redakce Corriere della Sera tě sama požádá, abys pro ně napsal článek. A téma si vybereš sám.“ Kolega měl pravdu, po letech Eco pravidelně psával fejetony do týdeníku Espresso, kde se projevil jako vtipný a pohotový glosátor společenského dění ve své vlasti.
Největší popularitu u čtenářů si ale Eco vydobyl svými sedmi romány, především dnes už kultovním Jménem růže, které na rozdíl od jeho pokleslé filmové podoby zdaleka nevyznívá jako proticírkevní pamflet. Psát ho začal až po letech úspěšné vědecké kariéry a dostal se k tomu více méně náhodou. Jedna jeho známá, novinářka, se na něj obrátila, že by v kulturní příloze chtěli otisknout sérii kriminálních povídek, jejichž autoři by nebyli profesionální spisovatelé, nýbrž odborníci v jiných oborech – například sociologové nebo filozofové. Odpověděl, že se na psaní takového textu necítí, protože neumí psát dialogy. Nicméně v žertu dodal, že pokud by měl něco psát, děj by se určitě odehrával ve středověkém klášteře a knížka by musela mít minimálně pět set stránek. Ještě tentýž den měl hotový seznam hlavních postav. Psaní beletrie se Eco věnoval hlavně ve svých volných chvílích na venkově.
V co věří ten, kdo nevěří
Nakonec ještě připomeňme, že v roce 1995 italský časopis Liberal začal uveřejňovat korespondenci, kterou si s Ecem vyměňoval tehdejší milánský arcibiskup, kardinál Carlo Maria Martini. Později jejich dopisy vyšly jako kniha pod titulem V co věří ten, kdo nevěří. Stručně řečeno jde o velice zajímavý a upřímný dialog o podstatných otázkách lidské existence mezi reprezentantem sekulární racionality a představitelem náboženské víry, aniž by jeden či druhý nějak slevoval ze svých výchozích názorových pozic. Na přetřes se dostala témata jako eschatologie, otázka počátku lidského života, kněžství žen nebo přirozená etika. V Itálii to tehdy vyvolalo značný rozruch. Svým způsobem tak oba vlastně o pár let předběhli projekt papeže Benedikta XVI. „nádvoří pohanů“.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou