Boží cesty si nespočítáš

Vydání: 2014/22 Papež překvapil i ve Svaté zemi, 29.5.2014, Autor: Jan Paulas

Dobrodružný příběh o starozákonním soudci Gedeónovi je horkou knižní novinkou, kterou vydává KT. Poutavý příběh o biblickém bojovníkovi napsal JAN B. ZACH.
 
 
Hned v úvodu knihy mě zaujala pasáž, v níž otec vysvětluje svému malému synovi, že je dobré mít Boha na své straně a mít ho zahrnutého do svých výpočtů. A proto dává přednost pohanskému Baalovi před nevyzpytatelným Hospodinem…
Hranice volby mezi Baalem a Hospodinem probíhá v srdci každého člověka. I každý křesťan má v sobě toto pokušení, obrovskou chuť a potřebu udělat si z Hospodina Baala, kterého si nějak koupí nebo omotá kolem prstu rituály, když bude přesně dělat, co je nařízeno nebo o čem je přesvědčen, že se to má. Takto vlastně „zdivočeli“ i farizeové a právě to jim Ježíš vyčítal. Ne že by byli nemorální, zlí, nýbrž že se snažili Boha ovládnout. Vypočítat, zaúčtovat. Jenže my to v podstatě děláme všichni, katolíci i evangelíci, v malém několikrát denně. Tento boj urputně zuří v našem všedním životě, dokud se vždycky znovu nepřikloníme na Boží cestu, která je hrozně nejasná, protože je cestou, kterou si nekoupíš, nespočítáš. Je to cesta důvěry.
 
Proč sis vybral tak málo známou postavu starozákonního soudce Gedeóna? Čím tě oslovil?
Mně se na příběhu o Gedeónovi líbilo už jako klukovi právě to dobrodružství, které v sobě nese. Později v pubertě mě zase oslovilo, že i když byl hrdinou, zažíval s Bohem nejistotu. Zaujala mě jeho zkouška s rounem, jeden čas jsem si dokonce myslel, že je to způsob, jak od Pána Boha něco zjistit. A nakonec mě zajímal jeho smutný konec v Bibli. Měl jsem potřebu se do této biblické postavy vžít a hledat odpověď na otázku, jak je možné, že i když se dokázal úplně spolehnout na Boha, nakonec skončil špatně.
 
Nakolik je tvůj příběh o Gedeónovi věrný Bibli?
Snažil jsem se, abych se od textu Bible neodchýlil ani na moment. Nicméně Bible je sama o sobě velmi stručná a příběh s Gedeónem je krátký, takže k nějaké fabulaci se člověk musel uchýlit. I v mém příběhu nakonec Gedeón umře a také věci, které jsou mu v Bibli přičítány za vinu, jsem tam ponechal. Jenom jsem do těch závěrečných kulis vsunul paprsek světla. Je to takové vyjádření mé víry a naděje, že když člověk jde po Boží cestě a upřímně důvěřuje Bohu, nemůže se nakonec úplně ztratit.
 
Co tě vlastně přimělo uchopit tuto postavu literárně?
Psal jsem si ten příběh hlavně pro sebe. Potřeboval jsem se zorientovat ve svém vlastním životě, probrat ho očima biblické postavy, abych se v něm vyznal. Starozákonní příběhy mají totiž tu výhodu, že u nich více než v našem životě tušíme, jaký je Boží názor na to, co se tam odehrává. Když tedy do takové postavy vstupuji, doufám, že se mohu aspoň trochu přiblížit Božímu pohledu na nějakou modelovou situaci. Vlastně se celý Starý zákon tím, jak byl psán několik set let, vybrousil do podoby příběhů modelových situací.
 
Čím tedy může Gedeón promlouvat k dnešnímu člověku?
Svou upřímností, kdy si na nic nehrál ani před sebou, ani před Bohem. Opravdu si myslím, že upřímnost a pravdivý postoj, který si nic nenalhává, jsou jedinou cestou, jak se přiblížit k tomu, co po nás Bůh chce, a k němu samému.
 
Tvůj Gedeón je ale na první pohled především dobrodružným příběhem, pomalu jakýmsi biblickým westernem…
Dobrodružný příběh o starozákonním soudci Gedeónovi je horkou knižní novinkou, kterou vydává KT. Poutavý příběh o biblickém bojovníkovi napsal JAN B. ZACH.
 
Hned v úvodu knihy mě zaujala pasáž, v níž otec vysvětluje svému malému synovi, že je dobré mít Boha na své straně a mít ho zahrnutého do svých výpočtů. A proto dává přednost pohanskému Baalovi před nevyzpytatelným Hospodinem…
Hranice volby mezi Baalem a Hospodinem probíhá v srdci každého člověka. I každý křesťan má v sobě toto pokušení, obrovskou chuť a potřebu udělat si z Hospodina Baala, kterého si nějak koupí nebo omotá kolem prstu rituály, když bude přesně dělat, co je nařízeno nebo o čem je přesvědčen, že se to má. Takto vlastně „zdivočeli“ i farizeové a právě to jim Ježíš vyčítal. Ne že by byli nemorální, zlí, nýbrž že se snažili Boha ovládnout. Vypočítat, zaúčtovat. Jenže my to v podstatě děláme všichni, katolíci i evangelíci, v malém několikrát denně. Tento boj urputně zuří v našem všedním životě, dokud se vždycky znovu nepřikloníme na Boží cestu, která je hrozně nejasná, protože je cestou, kterou si nekoupíš, nespočítáš. Je to cesta důvěry.
 
Proč sis vybral tak málo známou postavu starozákonního soudce Gedeóna? Čím tě oslovil?
Mně se na příběhu o Gedeónovi líbilo už jako klukovi právě to dobrodružství, které v sobě nese. Později v pubertě mě zase oslovilo, že i když byl hrdinou, zažíval s Bohem nejistotu. Zaujala mě jeho zkouška s rounem, jeden čas jsem si dokonce myslel, že je to způsob, jak od Pána Boha něco zjistit. A nakonec mě zajímal jeho smutný konec v Bibli. Měl jsem potřebu se do této biblické postavy vžít a hledat odpověď na otázku, jak je možné, že i když se dokázal úplně spolehnout na Boha, nakonec skončil špatně.
 
Nakolik je tvůj příběh o Gedeónovi věrný Bibli?
Snažil jsem se, abych se od textu Bible neodchýlil ani na moment. Nicméně Bible je sama o sobě velmi stručná a příběh s Gedeónem je krátký, takže k nějaké fabulaci se člověk musel uchýlit. I v mém příběhu nakonec Gedeón umře a také věci, které jsou mu v Bibli přičítány za vinu, jsem tam ponechal. Jenom jsem do těch závěrečných kulis vsunul paprsek světla. Je to takové vyjádření mé víry a naděje, že když člověk jde po Boží cestě a upřímně důvěřuje Bohu, nemůže se nakonec úplně ztratit.
 
Co tě vlastně přimělo uchopit tuto postavu literárně?
Psal jsem si ten příběh hlavně pro sebe. Potřeboval jsem se zorientovat ve svém vlastním životě, probrat ho očima biblické postavy, abych se v něm vyznal. Starozákonní příběhy mají totiž tu výhodu, že u nich více než v našem životě tušíme, jaký je Boží názor na to, co se tam odehrává. Když tedy do takové postavy vstupuji, doufám, že se mohu aspoň trochu přiblížit Božímu pohledu na nějakou modelovou situaci. Vlastně se celý Starý zákon tím, jak byl psán několik set let, vybrousil do podoby příběhů modelových situací.
 
Čím tedy může Gedeón promlouvat k dnešnímu člověku?
Svou upřímností, kdy si na nic nehrál ani před sebou, ani před Bohem. Opravdu si myslím, že upřímnost a pravdivý postoj, který si nic nenalhává, jsou jedinou cestou, jak se přiblížit k tomu, co po nás Bůh chce, a k němu samému.
 
Tvůj Gedeón je ale na první pohled především dobrodružným příběhem, pomalu jakýmsi biblickým westernem…
Dobrodružné příběhy mám rád od dětství a baví mě je vyprávět. A pak jsem potřeboval Gedeónovu cestu hledání odlehčit, aby to nebyla „kláda“, protože hledání životního smyslu je samo o sobě těžká věc. Na druhé straně mi připadá, že se život skládá z jednotlivostí, které jsou i přes svou obyčejnost poměrně dobrodružné. Dobrodružná cesta je zkrátka způsob, jak si nově sáhnout i na obyčejné, nezáživné věci.
 
Také tvé kratší apokryfy, které znají hlavně čtenáři Cyrilometodějského kalendáře, jsou většinou starozákonní. Proč?
Na Starém zákoně se mi líbí, že z něj čpí člověčina, že ty příběhy nemají a priori kladného hrdinu. Jistě, i v evangeliích máme nechápavé apoštoly, ale to nejsou, až na výjimky, do očí bijící vady. Zato ve Starém zákoně můj milovaný David dokáže spáchat úplně odporný zločin. Stejně tak Abrahám se zachová jako zbabělec a Mojžíš, který Boha viděl tváří v tvář, nedojde svého cíle pro své pochybnosti. A Samuelovi – navzdory tomu, že měl před očima varovný příklad Elího synů – se jeho vlastní synové také nevyvedou. Ale to nebrání tomu, aby Bůh tyto lidi neopustil, vedl je a aby nám přesto mohli být vzorem víry.ětství a baví mě je vyprávět. A pak jsem potřeboval Gedeónovu cestu hledání odlehčit, aby to nebyla „kláda“, protože hledání životního smyslu je samo o sobě těžká věc. Na druhé straně mi připadá, že se život skládá z jednotlivostí, které jsou i přes svou obyčejnost poměrně dobrodružné. Dobrodružná cesta je zkrátka způsob, jak si nově sáhnout i na obyčejné, nezáživné věci.
 
Také tvé kratší apokryfy, které znají hlavně čtenáři Cyrilometodějského kalendáře, jsou většinou starozákonní. Proč?
Na Starém zákoně se mi líbí, že z něj čpí člověčina, že ty příběhy nemají a priori kladného hrdinu. Jistě, i v evangeliích máme nechápavé apoštoly, ale to nejsou, až na výjimky, do očí bijící vady. Zato ve Starém zákoně můj milovaný David dokáže spáchat úplně odporný zločin. Stejně tak Abrahám se zachová jako zbabělec a Mojžíš, který Boha viděl tváří v tvář, nedojde svého cíle pro své pochybnosti. A Samuelovi – navzdory tomu, že měl před očima varovný příklad Elího synů – se jeho vlastní synové také nevyvedou. Ale to nebrání tomu, aby Bůh tyto lidi neopustil, vedl je a aby nám přesto mohli být vzorem víry.
Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Kultura

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay