Biskupovo pozvání k přemýšlení

Vydání: 2008/22 Umíme zabezpečit církevní památky?, 27.5.2008, Autor: Jan Paulas

Křížové výpravy, inkvizice, conquista Latinské Ameriky, vztah církve a svobodného zednářství, perspektivy křesťanské politiky, mariánská zjevení – to jsou jen některá témata, jichž se dotýká biskup Dominik Duka v právě vydaném knižním rozhovoru. Hovory, které s ním vedl Martin Leschinger, mají být sondou do života a myšlení tohoto 24. královéhradeckého biskupa. Knihu s názvem V duchu pravdy (tak zní jeho biskupské heslo) vydalo nakladatelství Flétna k jeho dubnovým pětašedesátinám.

Knižní rozhovor s Dominikem Dukou začíná vzpomínkami na dětství a hlavně na rodiče. Na obětavou maminku a tatínka, armádního důstojníka, kterého komunisté v roce 1949 zbavili všech vojenských hodností, degradovali na vojína a uvěznili. „Viděl jsem kolem sebe hodně vojenského, chtěl jsem být vojákem. Líbila se mi modrá uniforma pilota,“ svěřuje se Dominik Duka se svými prvními klukovskými sny. Už tehdy jako dítě ale vnímal i jiné věci – třeba „to strašné bezpráví a bezmoc církve, kterou se komunisté rozhodli zahnat do kouta“. Jeho sympatie k církvi byly postupem času napájeny z hlubších pramenů, ale cesta ke kněžství nebyla jednoduchá – kvůli rodinému původu mu byla přihláška do semináře dvakrát zamítnuta (vyučil se tedy strojním zámečníkem). Až uvolněná 60. léta mu umožnila dostat se na bohosloveckou fakultu do Litoměřic a v roce 1968 vstupuje do dominikánského řádu (z dominikánů, které potkal, neopomene zmínit zásadní vliv Metoděje Habáně). Když byl Dukovi v roce 1975 odňat státní souhlas k výkonu kněžské služby, čekala ho po zbytek normalizace kariéra rýsovače v plzeňské Škodovce. Tedy až na dva roky strávené v komunistickém vězení, kde se setkal mj. s Václavem Havlem.
Tento dramatický život se bohužel odvine na prvních třiceti stranách knihy. Ne že by ty následující stránky byly méně zajímavé, ale čtenáři přijde přece jen líto, že některým životním úsekům nebyla věnována větší pozornost (např. zcela skryta zůstala 80. léta, do nichž spadá právě Dukova vězeňská zkušenost a určitě i setkání se zajímavými lidmi).
Pokud snad podobné pocity lítosti nad nevyužitou příležitostí „zeptat se více“ přepadnou čtenáře knihy ještě vícekrát, je třeba vzít v úvahu, zda nejde o nutnou daň za rozmanitost témat, kterou kniha nabízí. V dalších pěti oddílech totiž Dominik Duka hovoří o ožehavých kapitolách z historie církve, o současné společnosti, o církvi, o královéhradecké diecézi a o vztahu k Bohu. Možná je proto lepší vnímat Dukovy odpovědi spíše jako výzvy k zamyšlení než jako ucelené, vyčerpávající výpovědi. Je to spíš cesta k podnícení zvědavosti (zajímat se o některé věci hlouběji), k hledání pravdy, k utváření názorů – zkrátka pozvání k samostatnému myšlení, než k pohodlnému čtení po nedělním obědě.

POZOR NA SVOBODU!
Tím spíš, že biskup Duka na jiných místech ukazuje, že se otevřenosti nebojí a že umí věci pojmenovat bez zbytečných slovních piruet – ať se jedná o aktuální problémy současné společnosti (hedonismus, eutanazie, stárnoucí populace, multikulturní soužití aj.), roli církve v ní („buďme upřímní, v tomto období jsme dostávali pozvánky nejen na nejvyšší státní akce, ale také na určité aktivity, kde by se neměl kněz objevit ani v převleku“) nebo v čem jsme jako církev po pádu komunismu nejvíc zaspali. Tak například: „Velmi často jsme zůrazňovali náročnost etických norem, aniž bychom si uvědomovali, že křesťanství není dril. Křesťanství není drezura. Křesťanství vychází ze základů poznání a fascinace, je odpovědí na nabídku.“ Duka upozorňuje, že samo Ježíšovo jednání je nabídkou, kterou on nevnucuje, ale předkládá. „Ježíš v evangeliích oslovuje člověka téměř vždy s láskou a respektem k jeho svobodě. To jsme jako církev nedokázali. Dodnes. V našem prostředí jsme děkovali Pánu Bohu za náboženskou svobodu, ale okamžitě jsme zvedali prst a dodávali: ,Ale pozor, s tou svobodou se to nesmí přehánět!‘ A jak jsme se dostávali od roku 1989 dál, radost ze svobody vyprchávala. Zdůrazňovali jsme to ostatní. Samozřejmě, že svoboda není jediná hodnota, ale je to nutný předpoklad pro existenci člověka. Důležitá věc. Kdo není schopen svobody, není schopen lásky.“


Sdílet článek na: 

Sekce: Kultura, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay