Kočka - to je přece výtvarná záležitost

Vydání: 2011/15 Komiks, 6.4.2011, Autor: Aleš Palán

Pro mnoho čtenářů je autorem jedné knížky – slavného komiksu Kocour Vavřinec. ZDENĚK K. SLABÝ přitom napsal celou řadu dalších knih určených dětem a nezpochybnitelné renomé si získal i jako publicista v oblasti hudební kritiky.

Jste Pražan, nicméně jste vyrůstal v tehdy okrajových oblastech města, skoro na venkově. Měli jste tam kocoura?

V dětství na Spořilově jsme měli kočku, v dospělosti na chalupě pak několik kocourů. Měli různá jména – například Mody, což byla zkratka Modiglianiho, nebo dva sourozenci Toulouse a Lautrec. Kočky nás vždycky nějak doprovázely a přicházely za námi i od sousedů…

A jmenovaly se podle výtvarníků?

Většinou. Kočka je výtvarná záležitost a mně připadalo logické, že by se měly i „výtvarně“ jmenovat.

Jaká byla literatura vašeho dětství? Co jste četl?

Hlavně pohádky. Jejich autory dítě nevnímá, a tak si je ani já nepamatuju. Kdo v dětství miloval Kocoura Vavřince a pak zjistí, že jsem spoluautorem seriálu, říká mi někdy: „Já myslel, že se zabýváte jenom hudbou.“ Fakt je, že dětská literatura měla za mého dětství hodnotu jenom ojediněle. Naopak v šedesátých letech se říkalo, že Československo je v oblasti literatury pro děti velmoc – to do jisté míry souviselo se skvělými knižními ilustracemi, které se tehdy dělaly, ale i s plejádou našich pohádkářů. Dneska jsou dobré knihy leckdy odsouvány makulaturou, rodiče si někdy ani neuvědomují, co dětem kupují. Chybí tu kritika a rejstřík hodnot.

Publikovat jste začal v dětských časopisech.

Už za války jsem byl členem Foglarova skautského oddílu a on si nemohl nevšimnout, že tu v jednom výtisku „vydávám“ vlastní časopis Kulturní svět Dvojky. Hned po válce se Foglar stal šéfredaktorem Junáka a dal mi úkol napsat něco o filmu Děti kapitána Granta. Poslal jsem i drobné prózy do časopisu Vpřed, jeho tehdejší šéfredaktor Ota Šafránek, kterému se zamlouvaly, si mě pozval a chtěl, abych mu pro časopis začal psát o knížkách; záhy jsem tam publikoval i svoje první povídky.

To už jste směroval k tvorbě pro děti a mládež, nebo jste se spíš poohlížel po literatuře pro dospělé?

Obojí. V dětských časopisech jsem se věnoval samozřejmě dětskému čtenáři, vymyslel jsem třeba rubriku Umělci o sobě, kde jsem zprostředkovával čtenářům velké osobnosti naší literatury, výtvarného umění a opery. Měl jsem rozhovory s kde kým – od Ivana Olbrachta přes Marii Pujmanovou po Egona Hostovského. Jako šestnáctiletý chlapec jsem poznal spoustu zajímavých lidí, s některými z nich jsem se pak spřátelil – třeba s Karlem Konrádem, který byl později i mým svatebním svědkem. Stýkali jsme se takřka denně a to mě přivedlo ke generaci poetistů. Zejména Nezval, Biebl a Konrád mi byli velice blízcí.

Vyšly někdy ty vaše rozhovory souborně?

Chystám svoje paměti a tam je chci umístit. Bude to celé trochu zvláštní, poněvadž své vzpomínky chci řadit podle jmen – od Jana Aldy po Viléma Závadu. A já sám budu představovat jedno z těch slovníkových hesel.

V literatuře pro děti jste brzy zakotvil profesně.

Dětská literatura měla jednu obrovskou šanci: její autoři se při různých příležitostech vzájemně poznávali a přátelili. Někdy se to posunulo i k vzájemné spolupráci, třeba k Tajemství oranžové kočky jsem přizval devět autorů z různých zemí, aby v mém příběhu pokračovali. Vždycky mě zajímala mezinárodní spolupráce. U autorů dětské literatury je to snazší než při psaní pro dospělé. Dospělí se nedokážou tak společně sžít jako děti – a autoři knih pro děti bývají do určité míry stále dětmi, bývá jim vlastní určitá hravost.

Nakolik byla za komunistického režimu dětská literatura svobodnější než literatura pro dospělé?

Jsem pohádkář a v pohádce se dá vyjádřit leccos, co nejde říct jinde a jinak. Snažím se nepsat pohádky v ustáleném slova smyslu, nechci opakovat, co už lépe napsali klasikové, snažil jsem se vymyslet vždycky něco, co by pohádku renovovalo – třeba spojení s detektivním příběhem, sci-fi nebo dobrodružným žánrem. Když mi něco není po chuti, nějakým způsobem to do pohádky dostanu a skutečnost zkritizuju. Dnes se to dá udělat veřejně, tehdy to bylo třeba zašifrovat. Moje pohádky mají dvě roviny: jednu pro děti, druhou pro dospělé. Děti pochopí základní dějovou linii, dospělí si mohou vychutnat různé fajnovosti. Zároveň mi velice záleží na jazyku, snažím se třeba vymýšlet různá neobvyklá jména postav. Vedle postav čarodějnic, pirátů či princezen tam mám i postavu hodného citronka, učené husy nebo stonožky.

Ono se říká, že jsou děti konzervativní.

Vůbec ne. Moje Pohádky bez konce byly uveřejňovány v Mateřídoušce a tisíce dětí k nim psaly krásná zakončení. Já myslím, že z dětí dělají hloupé ti, kteří jim to jen podsouvají, kteří je nedokážou vnímat jako skutečné partnery. Ony takové nejsou. Když ale nedostanou určitou poetičnost, zhrubnou a nemají korekci k tomu, co se kolem nich děje.

Taková etická korekce kulturou…

Dnes se vyskytuje velice málo… Divím se, že tento stát tak málo dbá na kulturu a na kulturu pro děti tuplem.

Jak se vám líbí současné komiksy?

Komiks je cesta, jak jít dětskému čtenáři naproti. I komiks může být dobrý, nebo špatný. Kocour Vavřinec vznikal v době, kdy u nás byl komiks nežádoucí, nikdo se u nás jeho tvorbě nevěnoval. Nechtěli jsme přebírat styl amerických komiksů, a tak jsme si jednou s manželkou Dagmar Lhotovou sedli a začali ho vymýšlet po našem. Vznikly naše čtyři postavičky, posléze k nim přibyli i jejich protihráči. Původně jsme chtěli, aby pokračování seriálu na zadní straně Mateřídoušky vydrželo tři roky, ale nakonec se tu usídlilo na celých deset let, vzniklo pět knížek, dvě filmová zpracování, tři divadelní hry… Václav Čtvrtek jednou řekl, že česká pohádka je něco tak jemného jako polštář pod hlavou. My bychom měli tu tradici udržet. Hrubost, lascivnost a krutost do dětské literatury nepatří, je jí dost ve světě, který děti obklopuje.

Kde se ta hrubost vzala?

Tak se podívejte na televizi! Přitom není nutno, aby za cenu větší sledovanosti média pokořovala své posluchače.

I Foglar ale stál o větší prodejnost svého časopisu.

Jenomže nikdy nešel cestou hrubosti. Ve výchově naopak prosazoval jemnost – oddíl Dvojka bylo království chlapců, kde se nesmělo říci žádné hrubé slovo. Jeden skaut, jmenoval se Šušík, si vymyslel takové oslovení: Ty krabe. Ani to se Foglarovi nelíbilo. Umění může lidi obohatit, zjemnit a někam vést. Literatura, včetně té pro děti, by neměla rezignovat na problémy dneška.

Nakolik je česká dětská literatura ohrožena světovými literárními fenomény napojenými na film a velkorysou propagaci?

Naši autoři nejsou horší než ti světově proslulí, jenom jim chybí obdobná reklamní kampaň. Jsem přesvědčen, že kdyby se tady zvolila knížka typu Harryho Pottera a udělala se jí náležitá propagace, čtenáře by to oslovilo. Pak je tu ovšem jedna záležitost, kterou nezměníme, a to je jazyk. Češtinu miluju, je nádherná, je to skutečný literární nástroj, ale zkrátka to není světový jazyk. S tím zkrátka musíme počítat.

Proč se kocour Vavřinec nejmenoval třeba kocour Monet?

Je to český kocour, i ostatní zvířátka jsou česká: Otýlie, Spytihněv a Mojmír. Když ten seriál začal v Mateřídoušce vycházet, dostali jsme dopis od jedné paní, abychom s tím okamžitě přestali, protože si prý děláme legraci z jejich rodiny, kde všechna tato čtyři jména mají.

Naštěstí jste nepřestali… Vy sám přitom nejste autorem zdaleka jen této knížky. Není vám trošku líto, že Vavřinec zastiňuje spoustu vašich dalších titulů?

Jsem rád, že i po tolika letech je o Kocoura Vavřince pořád zájem, vrátil se dokonce do Sluníčka a někdo mi nedávno říkal, jak by děti uvítaly, kdyby se naše postavičky objevily na poštovních známkách. To zastínění zase není tak značné. Řada čtenářů vzpomíná například na Tři banány jako na svoji kultovní knížku. Pohádky bez konce zaznamenaly v Portálu dvě vydání záhy po sobě. Tajemství oranžové kočky mělo jenom v Německu osm vydání a celou řadu jazykových mutací. Pohádky, které přinesl vítr, napsané společně s Dagmar Lhotovou, získaly cenu dětí při Noci s Andersenem. Takže Vavřinec není při své velké popularitě v naší autorské „dílně“ jedináček.

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay