Vydání: 2019/47 Návrat do Říma. S díky za svobodu, 19.11.2019, Autor: Alena Scheinostová

Odehrál se na mé rodné Vysočině v období od konce třicátých let do pádu komunismu. Několikrát jsem jej slyšel vyprávět, ale teprve když jsem osobně poznal jeho hrdinku a dostal se mi do rukou vyšetřovací spis události, která osudově zasáhla do jejího života, přišlo mi důležité ho zachytit. Knížka vypráví příběh jedné rodiny a jejich malé textilní továrny. Ten je nahlížen střídavě očima nejstarší dcery a její matky.
Děj se odehrává v kraji, kde Jasný své Rodáky natočil. V knize je o něm i zmínka. Tato filmová báseň dodnes neztratila na síle. I v mém příběhu se ukazuje, jak do venkovského života neblaze zasáhly oba totalitní režimy minulého století.
V posledku ale šlo o konkrétní lidi, jejichž charaktery rozhodovaly, kolik zla prosákne do každodenního života. Někdy spustil rodinnou tragédii pouhý anonym či udání ze msty.
Ano – a ne jednou. Čtenář sice bude do konce knížky vyhlížet hlavního viníka, ale přitom mu možná unikne, že to vůbec není to nejdůležitější. Hlavním viníkem byl totiž strach, který lidé vpustili do svého nitra – a ten pak začal určovat jejich chování. Ať už to byl strach z Němců, z partyzánů, z poválečné spravedlnosti, z konkurence, z komunistů či z obyčejného chození do kostela. Jeden strach střídal druhý. A vždycky spolehlivě fungoval k ovládání lidí či jejich manipulaci – což platí dodnes.
Původně mělo jít o paměti dosud žijící hrdinky knihy, jenže postupem času vítězila forma novely. Ta mi umožnila více dramatizovat děj, vyprávět ho ve dvou časových rovinách, které se nakonec protnou, a také příběh dotvářet. Nešlo mi o dokumentární přesnost, to by byl jiný žánr, ale o pravdivost poselství tohoto příběhu. Proto je zasazen do fiktivní obce Rysé a mohou zde vystupovat románové postavy, těmi skutečnými jen inspirované.
Varování, kam až člověka můžou dohnat strach, touha po pomstě a špatné svědomí. Jak umějí poničit vztahy i uvnitř rodiny, kdy třeba matka do smrti nepromluví s vlastní dcerou. Na druhé straně je to poselství o tom, jak je důležité mít životní kotvu (v tomto případě to byla víra), neztratit důvěru v člověka a umět odpouštět. Zkrátka nebýt vězněm své minulosti.
Třeba proto, abychom se od nich konečně osvobodili: aby nežily v našem podvědomí a neurčovaly dál naše životy – a naše novodobé dějiny. Tím, že si věci odmítáme přiznat a vytěsňujeme je, se jich nezbavíme. Možná opticky zmizí pod kulisami našich výmluv, ovšem skrytě pracují dál. To můžeme pozorovat například u lidí, kteří dodnes zahlížejí na disidenty a říkají, že komunismus by padl i bez nich, že byli příliš levicoví, bohémští atd. Ve skutečnosti jsou ale jejich špatným svědomím – trvalou připomínkou, nakolik tehdy obstáli oni sami, co kde podepsali, k čemu všemu mlčeli.
Navíc se my Češi rádi stylizujeme do role obětních beránků cizích mocností a sil: vždycky jsme na něco doplatili a nikomu jsme přece neublížili. Možná ale jen málo známe své nedávné dějiny. Příběh, který vyprávím, je malou ukázkou, jak si sami navzájem umíme ubližovat. Nikoho k tomu nepotřebujeme.
Všichni v mé knize mohli být za normálních poměrů docela slušní lidé, ovšem právě nelehké situace a různá pokušení prověřují charaktery.
Jan Paulas: Strach na vsi. Příběh rodiny továrníka Josefa Č. (Katolický týdeník 2019)