Vydání: 2004/35 Církev a kněží v politice, 31.8.2004, Autor: Jan Kastner

České fandovství ve filmech Mistři a Non plus ultras
Také si myslíte, že rčení „Co Čech, to muzikant“ už patří minulosti? A jenom přemýšlíte, co že by mohlo být pro náš národ typičtější v současnosti? Osobně bych jedno z možných řešení viděl: sportovní fanouškovství. Ne hned sportu jako celku, ale jeho dvou divácky nejoblíbenějších druhů – hokeje a kopané.

Dokladem by mohly být i dva české filmy vzniklé v poslední době: Mistři a Non plus ultras. Oba se zabývají na první pohled stejným fenoménem. Oba využívají tutéž záminku k výpovědi o něčem dalším a chtělo by se napsat - hlubším. Každý jinou formou, každý s jiným výsledkem.

Upřímně řečeno, vedle radosti z vítězství našich barev se mi před očima vždy objeví zpitá náměstí plná k čemukoliv zneužitelných oslavujících lidí, kteří jsou těmi pravými mistry kontinentu, zeměkoule, či nejlépe vesmíru. Přistihuji se, že mám někdy zvrácenou touhu – nevyhrát, aby nebylo co oslavovat. A ještě bolestnější vize: rodina si jde na zápas zafandit z radosti ze hry včetně ocenění soupeřových výkonů, je však vystavována nebezpečí slovního či fyzického napadení ze strany většinových fanoušků.

POZDRAV ZE SUDET
Snímek Mistři natočil debutující Marek Najbrt za výrazné scenáristické podpory Roberta Geislera a Benjamina Tučka, který se nedávno také představil svým osobitým „malým“ filmem Děvčátko. Tahle trojice je pěkně sehraná a má na svém kontě už - na naše poměry mimořádně nezvyklý - mystifikační televizní cyklus Kinetická encyklopedie všehomíra. Jejich Mistři jsou situováni do syrového a stále ještě vybydleného území bývalých Sudet, kde přežívá skupinka samorostlých typů, z nichž každý si před sebou valí onu pomyslnou kuličku svých dávno pohřbených ambicí a nedokáže vybřednout z přediva ubíjejících vztahů. Hospodský Karel doufá, že zbohatne na hokejových vizích notorika Bohouše. Karlova nespokojená žena zase věří, že jejím štěstím je autobusák Milan. Čerstvě rozvedený Pavel musí sdílet chalupu s původním německým majitelem Ziegem. Traumatem snědého Josefa je to, že ho ostatní považují za Roma. Tělesně postiženému vozíčkáři Jardovi utekla žena a jeho syn chce za ní. Fandění našemu hokejovému týmu je pak vítanou záminkou... K čemu vlastně? Do sebe uzavřený příběh životních outsiderů jako by pokračoval v linii hořkých a syrových, ale o to působivějších výpovědí, které v české kinematografii poslední doby zahájil mezinárodně úspěšný debut Bohdana Slámy Divoké včely. Mistři jsou ozvláštněni motivem místního zoufalce, kterému se ve stavech alkoholického deliria zjevují naši hokejisté a výsledky jednotlivých zápasů. Právě této Bohoušovy schopnosti by rádi využili hostinský s „Cikánem“, aby zastavili onen pozvolný, ale nezadržitelný propad své finanční situace. Násilím ho donutí k předpovědi výsledku. Jenže přichází trest..

PŘÍLIŠ OSTŘÍ HOŠI
Snímek Non plus ultras natočil také jako svůj debut Jakub Sluka. Dávný i současný fanoušek fotbalových zápolení sesbíral své zážitky a ve spolupráci se scenáristou Jiřím Popelem natočil film, jehož hlavním aktérem je skupinka fotbalových fanoušků, kteří si na stadionech rádi „zazlobí“. Ale je to přece jenom pořád takové naše malé české. A proto si pozvou dva ostřílené anglické ultras, aby se od nich přiučili. Jenže se stane opak. Při prohlédnutí, o jaká individua jde, dochází k vystřízlivění. Zůstanou těmi našimi fotbalovými příznivci, kteří se pomalu, ale jistě z „tvrdého jádra“ přesouvají ke zklidněným fanouškům. Což se mi na vyznění tak suverénně natočeného širokoúhlého filmu zdá přece jen málo.

MEZI VYHROCENÍM A USMÍŘENÍM
Mistři jsou syrovým podobenstvím, jehož autenticitu podtrhuje neinspirativní prostředí jako by vypovídající o vyplenění a zkornatění našich duší. K silnému vyznění přispívají ještě vesměs neokoukané tváře aktérů filmů, z nichž i nejznámější Jiří Ornest či Jan Budař působí naprosto přirozeně. Non plus ultras spojuje dva světy, které spolu kupodivu drží pohromadě - svět fanoušků a svět jejich rodičů, fotbalem „nepolíbených“ lidí. Fandící skupinka je vytvořena opět zatím málo známými tvářemi. Mnohé z nich nám možná neprávem uniknou ve stínu sympaťáka Davida Novotného, kterému při dostatku vhodných rolí „hrozí“ hvězdné umístění v naší herecké galerii. Ten druhý svět tvoří herecké osobnosti typu Jany Hlaváčové a Nadi Konvalinkové či Oldřicha Kaisera a Jiřího Lábuse. Zatímco dámy přece jen zůstávají u svého zaběhnutého hereckého rejstříku, oba pánové dokazují, že dozráli ve skutečné herecké osobnosti.

Mistři jsou snímkem, který svým pojetím naše problémy nezjednodušuje, ale skoro bych řekl, vyhrocuje. Možná i proto nemusí vyvolávat tak nadšené přijetí širokou diváckou veřejností. K její škodě. Snímek Non plus ultras je navzdory veškeré verbální drsnosti dílo uhlazující a usmiřující. Je divácky přizpůsobivější a vstřícnější. V každém případě jsou oba tyto snímky zaštítěné fenoménem populárních sportů a příslibem osobitostí naší kinematografie. Té její části, která se nepodbízí, ale snaží se o osobní výpověď. Byť v jednom případě zdařilejší a v případě druhém diváčtější. Ale ani jeden ze snímků by vám neměl uniknout. Dovolím si parafrázovat výrok z prvního filmu: „Kdo je neuvidí, není Čech.“

A teď vám ukážeme, jak se fandí tam u nás, v Anglii!