26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Katolíci a evangelíci v Pržně už k sobě našli cestu

13. 1. 2009

|
Tisk
|

Vydání: 2009/3 Hlad ve třetím světě, 13.1.2009, Autor: Martin T. Zikmund

Jen úzký napnutý most přes řeku Bečvu spojuje obec Pržno u Vsetína se sousedními obcemi a hlavními komunikacemi. Toto kdysi „městečko“ staré více než 630 let – dnes s podobným počtem obyvatel – si stále žije za řekou Bečvou svým vlastním životem. Z vlaku je možno zahlédnout dvě dominanty této obce, která se rozprostírá od řeky až po roztroušené podhorské paseky: jsou to podsaditý, barokní katolický kostel ve středu obce a novogoticky urostlý kostel českobratrský evangelický (původně luterský), vystavěný na horním konci na okraji hlavní zástavby. Oba jsou pokryty čerstvým sněhovým popraškem. Je poslední den v roce 2008, svátek papeže Silvestra.

„Už několik let vyučujeme náboženství na zdejší škole společně s katolickým kolegou Františkem Dobešem a nemůžeme si to vynachválit,“ prozrazuje evangelický farář Daniel Heller. Původně to bylo podle něj proto, že ani jedna církev v čím dál více sekularizované obci nedala dohromady sedm dětí, tedy minimální počet pro povolení výuky. V tomto roce se však již do společného náboženství přihlásila skoro celá škola. (V Pržně je jen 1. stupeň.) Děti spolu zpívají při kytaře, společně si vykládají biblické příběhy a modlí se. Věroučné otázky se probírají s katolickými a evangelickými dětmi odděleně. U etiky se zase spojují. „Když si děti z této výuky nezapamatují nic jiného, než že je vyučovali společně evangelický a katolický farář, bude to stačit,“ dodává skromně Daniel Heller.
Společným náboženstvím ovšem spolupráce nekončí. Evangelický farář je zároveň vedoucím jedné ze dvou skupin koledníků při Tříkrálové sbírce. Sám se také pastoračně věnuje mentálně postiženým klientům místní „Charity“ (jak se v obci toto dříve církevní zařízení, které je dnes v péči státu, dosud nazývá) a dvakrát ročně je přivádí na mši do katolického kostela. A v téže frekvenci se v Pržně pořádají ekumenické bohoslužby střídavě v evangelickém a katolickém kostele.

„IRSKO V MALÉM?“
Vztahy mezi vyznavači obou křesťanských konfesí nebyly přitom dlouho jednoduché. Násilná protireformace se na Valašsku vyřádila dokonale a obec Pržno patřila k těm protestantsky nejvzdornějším. Ostatně dnešní katolický kostel stojí na místě někdejšího kostela utrakvisticko-luterského. U jeho oltáře byl dokonce ve 40. letech 17. stol. zabit utrakvistický kněz. Po 160 letech tuhé rekatolizace se po vyhlášení Tolerančního patentu většina obce přihlásila k víře svých evangelických předků. Historické resentimenty, vzájemný odstup a předsudky však přetrvávaly hluboko do 20. století. „Pane faráři, tady je to takové Irsko v malém,“ slyšel jeden z dřívějších evangelických kazatelů od místního katolíka brzy po svém nástupu do služby.

SBLÍŽIL JE I FOTBAL
Byli to paradoxně právě faráři, kdo začal vztahy mezi oběma vyznáními v obci napravovat. Už v 50. letech 20. století se přátelil katolický kněz Valach se svým evangelickým kolegou Čeňkem Holečkem. Podle pamětníků prý spolu chodili i na fotbal, a dokonce se stalo, že oba vběhli na trávník, aby zaujatě protestovali proti ortelu rozhodčího, od něhož pak museli být napomenuti. Kromě toho pater Valach vozil Holečka do obce Mikulůvka, kde oba vyučovali náboženství (tehdy ještě každý svou skupinu dětí zvlášť). Jejich farníci se však vesměs dívali na jejich sblížení s nedůvěrou. Vzájemné předsudky zděděné po předchozích generacích zde dosud hrály svou roli.

EKUMENICKÉ ESPERANTO
I laici přispěli v Pržně svým dílem ke sblížení obou vyznání. „Jako kluk jsem se ještě účastnil dětských válek mezi katolickými a evangelickými spolužáky,“ nechal se slyšet Jan Karolík, evangelický zemědělec, čerstvý důchodce. „Ale už v 60. letech jsem začal smýšlet ekumenicky – a to díky světovým kongresům esperantistů, kde jsme již tehdy pořádali ekumenické bohoslužby,“ vysvětloval. Podle něj je škoda, že byl tento jazyk potlačen angličtinou, neboť by mohl přispět k dorozumění ve světě více než jiné. Dodnes si Jan Karolík bere na evangelické bohoslužby esperantskou Bibli, aby mohl předčítané úryvky z Písma svatého sledovat i v tomto jazyce.
„Pokud jde o aktivní evangelíky, kteří žijí podle své víry, komunikuje a spolupracuje se s nimi velmi dobře,“ svěřuje se tentokrát katolík Ondřej Ganzarz, který se v Pržně dlouhodobě věnuje vedení ministrantů. „Pán Bůh je maximálně jeden,“ přisazuje s úsměvem jiný katolík, Jaroslav Palát, pro něhož se ekumenické soužití stalo již samozřejmostí. Jako architekt dokonce navrhl i podobu nového bohoslužebného sálu zdejšího evangelického sborového domu.



„Poklek je pro mne gesto pokory“
Evangelická bohoslužba v Pržně si stále zachovává své luterské rysy, na které jsou místní hrdí. Přijímání svátostného chleba a vína se děje dvojím způsobem, tedy nejen ve stoje, ale i v kleče – dají-li tomu věřící přednost. „Je to pro mne gesto pokory a vyjádření vděku,“ zdůvodňuje svůj poklek Jan Karolík, jeden z členů evangelického sboru. Podle faráře Hellera není upřednostňování přijímání v kleče generačně podmíněno, neboť mezi stojícími i klečícími jsou mladší i starší. Kromě této zvláštnosti se v prženském kostele dialogicky zpívají jednotlivé části luterské liturgie: od úvodního předzpěvu, který se liší podle církevního roku, až po závěrečné áronské požehnání. V Českobratrské církvi evangelické se takto slaví bohoslužba jen na několika málo místech.



Následky valašského povstání evangelíků v roce 1644
- „Ať už počet popravených byl jakkoli vysoký, má vsetínská matrika pravdu v tom, že exekuce byla provedena ohněm a mečem. Vypáleny byly při ní obce Janová, Hovízky, Zděchov, Ústí, Seninka, Liptál, Lhota, Rokytnice, Pržno a Jablůnka. Jezuita Pavel Kempa, který se i v této krvavé lázni snažil získávat nešťastníky pro svou církev, dosáhl s velikou námahou toho, že jen devět vsetínských Valachů litovalo svých činů a jen třináct evangelíků přiměl, aby se stalo katolíky.“

- „Na výrazně luterském Valašsku doznívalo české povstání nejdéle, ačkoli právě luteráni české národnosti se stavěli k válečnému dobrodružství, do něhož se pustily napřed české a potom i moravské stavy, odmítavě. Je to názorná připomínka, že v dějinách si není možno utvořit nějakou šablonu a podle ní tvořit závěry, aniž by se vždy ověřovalo, zda teorie odpovídá skutečnosti.“
Z knihy Bohuslava Buriana Dějiny protestantismu na Vsetínsku.



Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou