Vydání: 2008/13 Jsem starý, nemůžu najít práci, 25.3.2008, Autor: Martin T. Zikmund

Kardinál Lehmann je považován za jednu za nejvýraznějších postav německého katolicismu. Hovořili jsme s ním o situaci katolické církve v Německu, křesťanství v Evropě a ekumenickém hnutí. Lehmann předsedal dvě desítky let Německé biskupské konferenci, a to až do své rezignace 12. 2. 2008. Jako důvod svého odstoupení uvedl zdravotní důvody. Lehmann nadále zůstává biskupem v Mohuči.

K jakým změnám došlo v katolické církvi v Německu během uplynulých 20 let?
V posledních letech se církev zmenšila, především v důsledku demografického vývoje, ale také kvůli výstupům z církve a klesajícímu počtu křtů. I jiné velké instituce ztrácejí členy a integrační sílu – není to jen problém církve. Na druhé straně zjišťuji vždy znovu, že jádro církevního společenství zesílilo a vyzařuje z něj větší sebevědomí. To mne těší. Za důležité události v těchto letech lze určitě považovat pokojný přechod ke znovusjednocení Německa. Tato nová politická skutečnost se projevila i v církevní správě: bylo založeno šest nových diecézí (arcibiskupství Berlín, biskupství Drážďany-Míšeň, Erfurt, Görlitz, Magdeburg a rozšířeno bylo arcibiskupství Hamburg). Dalšími významnými událostmi se staly návštěvy papeže Jana Pavla II. a jeho nástupce Benedikta XVI., Světový den mládeže 2005 v Kolíně nad Rýnem. Novým tématem byly otázky, které souvisí s budoucností v globalizovaném světě třetího tisíciletí.

Jakým výzvám tedy budou muset čelit němečtí katolíci v blízké budoucnosti?
Nejprve je nutno zmínit všednodenní věrnost ve službě víry, bohoslužby a pomoci potřebným kolem nás i ve světě. Tyto úkoly zůstanou rozhodující. Všechno ostatní se jim musí podřídit. A pak půjde jistě o silnější misijní zaměření církve a pastýřské péče, o zapracování se do nových pastoračních struktur, o znovuzískání dostatečného počtu kandidátů kněžství a pastoračních povolání. Dále budeme usilovat o prohloubení znalostí o víře – zejména v souvislosti se školní výukou náboženství, o posílení laiků v jejich svědectví víry v manželství, rodině, zaměstnání i ve společnosti.

Co může Ježíš z Nazareta říci dnešním lidem v Evropě, kteří jsou unaveni z ideologií, vyléčeni z iluzí a spíše se uchylují ke skepsi než k optimismu?
Věřím, že poselství evangelia, které je vzdáleno jakékoli ideologizaci, zůstává i dnes aktuální – například Ježíšův postoj k lidem trpícím chudobou a nespravedlností, proměňující síla jeho životního svědectví. Výmluvné jsou však i četné životní příběhy lidí, kteří Ježíše následovali. Domnívám se, že důležitým vodítkem je nám první věta pastorální konstituce Gaudium et Spes: „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech těch, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků.“ – Toto má být naše měřítko a naše pohnutka.

Jakou roli by katolická církev měla hrát v procesu evropské integrace?
Církev již k tomuto procesu podstatně přispěla: myslím na nasazení papeže Jana Pavla II. a jeho podíl na pádu socialistických diktatur, nehledě na to, že papež měl zásluhu i na znovunastolení německé jednoty. Myslím však také na historické výměny dopisů mezi německými a polskými biskupy a jejich pobídku ke smíření mezi Němci a Poláky. Nemělo by se také zapomínat, že politici, kteří určili směr evropského integračního procesu (Robert Schuman, Alcide de Gasperi, Konrad Adenauer...), se odvolávali na křesťanské dědictví Evropy a ještě doutnající nepřátelství mezi jednotlivými státy překonávali křesťanským pohledem.

Považujete katolicko-luterskou deklaraci z roku 1999 za zásadní zlom v ekumenických vztazích ve vaší zemi? Tato deklarace byla bezpochyby milníkem na společné cestě. Nesmí se ale zapomenout, že tomuto veřejnému prohlášení předcházelo mnoho let dialogu, a tento dialog pokračuje i po něm. V zemi reformace jsme navzdory mnohým zvratům a zdánlivým ustrnutím na dobré cestě. Musíme ovšem dbát na přiměřené tempo a jen kvůli veřejnému mínění ho nemůžeme urychlovat. Vyžaduje to solidní dialog, který vedeme na různých úrovních.

Na která témata by měl být zacílen ekumenický dialog ve světě? Které otázky považujete za nejdůležitější v ekumenických diskusích v Německu? Lze v tomto ohledu Německo považovat za průkopníka?
Ekumenický dialog zahrnuje nejen rozhovor mezi protestanty a katolíky. Také pravoslavní jsou v naší zemi silou hodnou povšimnutí. Otázka po společném slavení eucharistie nastoluje rovněž otázku po pojetí církevního úřadu. Musíme postupovat krok za krokem. Zde v Německu máme dobrou ekumenickou tradici, ale to neznamená, že se nemůžeme učit ze zkušeností jiných křesťanů kdekoli ve světě.

Jak hodnotíte dnešní česko-německé vztahy z církevního hlediska?
V Německu se mimo jiné cítíme úzce spjati s pražským kardinálem Miloslavem Vlkem, takže již došlo k vícero vzájemných setkáním. Letos 5. září bych rád přijel do Hradce Králové na slavnost 700. výročí založení katedrály Svatého Ducha. Taková setkání – nejen na úrovni biskupů – mohou výrazně přispět k dobrým vztahům mezi našimi zeměmi.