Jubilant biskup Škarvada: Popískávám si a jsem rád

Vydání: 2004/38 Dnešní mladá rodina, 15.9.2004, Autor: Radek Gális

Emeritní pomocný pražský biskup Jaroslav Škarvada, rodák z Vinohrad, se 14. září dožívá osmdesáti let. V roce 1945 odešel studovat do Říma, ale po únoru 1948 se nemohl vrátit do vlasti. Zůstal proto v Itálii, kde vyučoval a později se stal sekretářem kardinála Berana a působil mezi našimi krajany po celém světě. Po listopadu 1989 se díky změně režimu mohl vrátit domů.

Polovinu života jste prožil v exilu. Koncem 40. let jste se po vysvěcení měl vrátit do Československa, ale zůstal jste v Itálii. Bylo to těžké rozhodnutí?
Ti starší, kteří se z Říma vrátili ještě před rokem 1948, chudáci nevěděli, do čeho jdou. Mysleli si, že v Československu budou slušní lidé. A oni tam byli komunisti. Když jsem byl v roce 1949 vysvěcen na kněze, nesměl jsem domů – tedy pokud jsem nechtěl jít přímo do kriminálu. Ještě jsem další dva roky dále studoval, ale situace se nelepšila, ačkoli všichni jen čekali, kdy to praskne. Jenže to neprasklo. Přišla 50. léta a bylo to čím dál horší. Chtěl jsem do Prahy, a zatím mě poslali jako kaplana do farnosti San Vito al Tagliamento v Benátsku.

Jak vzpomínáte na své působení v této italské farnosti?
Tam na mě byli lidi strašně hodní. Viděli ve mně takového mladého kněžíčka. „A on je tady sám bez maminky!“ říkali soucitně. Na rukou by mě byli nosili a všechno možné pro mě udělali. Měli mě tam strašně rádi. Dokonce jsem se později stal čestným občanem toho městečka. Když jsem se pak po skoro padesáti letech vrátil do Prahy, přijeli za mnou i se starostou. Tak jsem je zavedl do katedrály svatého Víta a povídám: „Tohle je zase San Vito alla Moldava.“ Byli z toho celí pryč.

Dožíváte se požehnaných osmdesáti let. Čím jsou pro vás tyto narozeniny významné?
Jsem zase o rok starší. A protože jsem křesťan, tak zároveň blíž Pánu Ježíši. Jsem vděčný, že mně Pán Bůh dal víru. Svůj věk prožívám jako blížící se vyvrcholení své existence.

Goethův Faust upíše svou duši za to, že nastane okamžik, o kterém bude moci říct: „Zůstaň přece, jsi tak krásný!“ Počítám s tím, že i pro mě se blíží okamžik, který bude krásný a který mi nebude utíkat. Tady mi všechno utíká. Když mě pozvete na zmrzlinu, za chvíli už není. Ale ta radost po setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem, ta nepřestane nikdy! S tichou nadějí tedy očekávám vstup do věčnosti. Vůbec mě nemrzí, že je mi 80 let. Ani nemám přání, aby mi bylo znovu 30. Jsem naopak rád, že moje cesta vyvrcholí. Jsem v cílové rovince. Konec mě neděsí, naopak spíše přitahuje. Věřím v setkání s Kristem. Takže si popískávám a jsem rád. Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 29 17. – 23. července 2018

Rekordní charismatická konference v Brně

Rekordních 7 830 lidí všech generací, z toho 1 416 dětí, hledalo po čtyři dny „svou sílu u Pána, v jeho veliké moci“, jak znělo motto letošní Katolické charismatické…

celý článek


Zkratkou přes františkánské ticho

Po staletí v nich mniši meditovali či pěstovali bylinky. Teď slouží všem. Přestože některé klášterní zahrady už svou původní funkci ztratily, jsou plné života.

celý článek


Spiritualita ve filmu

Kde se bere v člověku zlo a kde člověk naopak nachází sílu zvládat obtížné životní situace? Tyto a mnohé další ožehavé otázky se objevily v řadě filmů na letošním…

celý článek


Svět, ve kterém můžete vidět „srdcem“

Vyhledávají staré lidi, kterým hrozí samota. Vracejí radost tam, kde hrozí stereotyp a kde dny začínají splývat. Chodí jim dělat společnost, zpívají si s nimi, povídají,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay