26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Irák není Islámského státu, je náš

19. 5. 2015

|
Tisk
|

Na pozvání Arcibiskupství olomouckého přicestoval v minulém týdnu do ČR Yohanna Petros Mouché, mosulský syrsko-katolický arcibiskup. Sešli jsme se k rozhovoru nad aktuální situací křesťanů v Iráku.

Vydání: 2015/21 František přijal českou výpravu, 19.5.2015, Autor: Alena Scheinostová

Když loni v červnu přitáhl IS do Mosulu, museli jsme naše odvěké území – Ninivskou pláň opustit. Moje diecéze se z 98 % přemístila, vyklidili jsme naše města i vesnice, uprchli do iráckého Kurdistánu a stali se běženci. Týká se to dvanácti tisíc rodin, které nyní přežívají převážně v Erbílu. Naše situace není právě příznivá. I já a moji kněží jsme odešli a všechno nechali stát a ležet, jak to bylo – kostely, majetek, ale i dokumenty, kroniky, rukopisy. Utíkali jsme narychlo. Jinak to nešlo, pokud jsme chtěli ochránit naše ženy a děvčata, zachovat si víru, zachránit si život.
Náš region byl převážně křesťanský, ať už syrsko-katolický, nebo syrsko-ortodoxní – zvláště se to týká Mosulu a měst na jih od něj s největším Karakošem, kde jsem se narodil a žil. V okolí převažovalo muslimské obyvatelstvo, ale žili tu také Kurdové, jezídi, kakai (vyznavači tzv. jarsanismu – pozn. red.) a další menšiny. Všichni jsme to pokládali za normální stav, s tím, že křesťanská sídla byla obecně chápána jako centra kultury, dobrých služeb, obchodů a kvalitních škol. Byli jsme známí jako mírumilovní a pohostinní lidé – v Karakoši donedávna nebyl ani žádný hotel, kdo potřeboval ubytovat, ubytovala ho některá rodina ve svém domě. Neměli jsme mezi sebou žádné problémy. S příchodem IS se bohužel vše změnilo. IS v Mosulu jsou především cizinci, ale přidali se k nim i někteří místní, kteří zavětřili příležitost obohatit se a beztrestně nás okrádat a šikanovat. Stali jsme se nepřáteli.
Bojovníci IS sem přišli ze Sýrie, a když přitáhli k Mosulu, nebyli ještě příliš početní. Ale při prvním útoku proti irácké armádě, která je přitom dostatečně silná, naši vojáci kdoví proč nechali všechno ležet a zmizeli. Nechali nás IS napospas, zanechali jim tam své zbraně a IS vstoupil do Mosulu jako vítěz.
Nejdřív proti nám nic nepodnikali, vzkázali nám, že proti nám nic nemají, že s námi chtějí žít jako přátelé, ať před nimi neutíkáme. Jenže vzápětí nám tlumočili své podmínky, které se nedaly než odmítnout: mohli jsme se stát muslimy, což pro nás nepadalo v úvahu, nebo jsme mohli platit daň. To by ale znamenalo, že by s námi zacházeli jako s lidmi druhé kategorie, poroučeli by nám a my bychom se stali jejich otroky. Ale Kristus nám přece dal svobodu, tak proč bychom se měli někomu podřizovat? Takže jsme měli na vybranou mezi útěkem a smrtí.
Abychom přežili, a přitom mohli dál zůstat křesťany, jsme se v noci narychlo sebrali a šli pryč. Kdo měl auto, jel autem, kdo měl náklaďák, jel náklaďákem, kdo měl traktor, jel na traktoru. Kdo neměl nic, šel pěšky – a to je to do Erbílu sedmdesát kilometrů! Utíkali lidé s dětmi, nemocní, postižení. Z Karakoše odešli skoro všichni, i muslimové, kteří nesouhlasili s IS. Já se svými kněžími jsme ještě chvíli zůstali a pokoušeli se s IS vyjednávat. Neuspěli jsme a IS nás napadl, a tak jsme nakonec i my uprchli a vše nechali za sebou. Co se stalo s naším majetkem, nikdo neví, ač tušíme, že vše spálili nebo rozkradli.
Lidé přišli úplně o všechno a nemají práci, takže už skoro rok nemají žádné peníze. Všechno je tu také velmi drahé. I proto jsme vděční za tři miliony, které nám dnes darovali čeští věřící prostřednictvím Charity ČR. Lidé potřebují oblečení, jídlo, základní věci. Ale snažíme se farníkům přispívat také na léky a zdravotní péči. Nemocnice tu jakž takž fungují, jenže naši lidé se tam nedomluví, protože se tam hovoří kurdsky. A tak je personál odbude, přeskočí, a než je někdo konečně ošetří či odoperuje, uplynou měsíce. V soukromých nemocnicích je to lepší, ale péče je tam nesmírně nákladná.
Podporujeme také bydlení a dopravu, protože vzhledem k vysokým nájmům se lidé snaží ušetřit tím, že bydlí v odlehlých čtvrtích v rozestavěných domech či kancelářích, ale pak jim hrozí izolace od komunity. Navíc potřebujeme školy pro děti, které v kurdských školách v Erbílu nerozumějí. Není dobré, aby se tři čtvrtě roku vůbec nevzdělávaly, a tak fungují provizorní školy třeba v domácnostech učitelů, kteří také uprchli z Ninivské pláně.
Celou svou diecézi jsem si vzal s sebou do Kurdistánu (smích). S mými kněžími pokračujeme v pastoraci, i když k tomu máme ztížené podmínky. Denně sloužíme mše svaté, ať už v zapůjčených prostorách zdejší chaldejské církve, nebo v karavanech a jiných provizorních obydlích uprchlíků. Lidé se chtějí modlit i za těchto okolností! Přes naše neštěstí jsme měli už tři sta padesát svateb, křty a připravujeme děti k prvnímu svatému přijímání.
To je otázka, která mi velmi těžce leží na srdci. Naše církev má po celém světě 160 000 věřících, a těchto 12 000 rodin v Erbílu je tak pro její přežití rozhodujících. Rozpadne-li se tato komunita a věřící se rozprchnou, naše církev skončí. Proto je podle mě nutné, a v tomto duchu také apeluji na politické autority a mezinárodní společenství, aby se našel způsob, jak tomu zabránit. Modlitbou, protože ta zmůže hodně, ale také uváženými politickými rozhodnutími a v neposlední řadě materiální podporou – abychom mohli důstojně žít tam, kde teď jsme, a pokračovat ve svých zvycích, kultuře, víře a jeden druhého podporovat. I to nám pomůže překonat krizi a rychleji se postavit na nohy, až budeme osvobozeni.
Irák je naše země, ne území IS. Naši předkové tady žili dávno před křesťanstvím, křesťanství je tu od nejstarších dob. Proč bychom odtud měli odcházet?! Tato země je doslova pokropená krví mučedníků, a také proto jsme s ní svázaní a jsme na ni hrdí. Nechceme odtud odejít, i když někteří propadli beznaději a uprchli do okolních států. Pevně doufáme, že už brzy přijde mezinárodní síla a osvobodí nás. A pak budeme zase moci žít pohromadě v naší zemi, ve svém domově, v míru a jednotě.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou