Formanovy přízraky o Goyovi

Vydání: 2007/9 Vyplatí se život "na psí knížku"?, 27.2.2007, Autor: Aleš Palán

Život španělského malíře Francisca de Goy y Lucientes (1746–1828) v sobě nese všechny předpoklady strhujícího dramatu. Obsahuje intriky, lásku, nemoc a dílo, které to vše vstřebává a sklenuje. Film režiséra Miloše Formana Goyovy přízraky, který dorazil do kin, se však k podobnému myšlenkovému oblouku vzedmout nedokáže – a zjevně po tom ani netouží.

Forman, který uměl zneklidnit českou i americkou veřejnost (Hoří, má panenko, Přelet nad kukaččím hnízdem) bez toho, že by si vypomáhal magickými slůvky v názvu snímku, tentokrát vytvořil spektakulární podívanou pro střední třídu. Forman nechce burcovat, touží jen zaujmout. Nečekejme tedy ponor do duše malíře trýzněného hluchotou a milostnými eskapádami (o jeho Domu hluchého se stěnami pokrytými čarodějnickými výjevy a o malířových milenkách nepadne ve filmu ani slovo). Na Goyovy přízraky se dá poměrně pěkně dívat – a při scénách mučení přivírat oči – ale o přízračném světě velkého výtvarníka se kromě ukázek z jeho fantaskních prací nedozvíme nic. Kvůli tomu snad není třeba ani chodit do kina...
Forman Goyu vykresluje jako oběť doby, lavírující mezi hrozbami španělské inkvizice a francouzské revoluce, která se snaží přežít, pomoci svým blízkým a ve zbývajícím čase hrůzy doby zobrazit. Režisér dokonce tvrdí: „Sémě tohoto filmu bylo zaseto před padesáti lety a je odezvou mé zkušenosti života za nacismu a komunismu.“ Pokud by tomu tak skutečně bylo, je dvouhodinový film spíš oslavou přežívání v totalitárním režimu. Goya byl jedním z nejbohatších mužů své doby, jeho politický vliv byl nepominutelný. Vydržel být dvorním malířem několika panovníků a nikdy neztratil přízeň mocných. Goyův skutečný příběh rozhodně není oslavou vítězství tvůrčí svobody – byť umělecké kvality nepochybně ano. Malíř se stejným zanícením zobrazuje exaltované náboženské výjevy, portréty mocných tehdejšího světa i odezvy svých děsivých vizí a válečných násilností. Zkušenost komunismu vybízí k zamyšlení se nad odpovědností umělce přece jen v jiném světle.
Filmu Goyovy přízraky zjevně chybí douška, že „nebyl natočen podle skutečné události“, respektive že zobrazuje jen část pravdy o španělském výtvarníkovi a část doby, jejímž byl aktérem i statistou. Ty skutečné Goyovy přízraky totiž přichází až po závěrečných titulcích filmu: teprve starý Goya se plně noří do tragických témat, kterými posunul vývoj malířství po technické i ideové stránce, uzavírá se před vnějším světem a přízraky ho pohlcují. Na takový film by se ale tak příjemně nedívalo.


Sdílet článek na: 

Sekce: Kultura, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 17 24. – 30. dubna 2018

Kardinál Josef Beran už je doma

Kardinál Josef Beran je po více než půl století zpátky doma. Přivítaly ho zvony chrámů v celé republice. Ze země odjel v roce 1965, ale ve své svatovítské katedrále…

celý článek


Studenti se na Velehradě zabývali odpovědností

Více než šest set mladých lidí přijalo minulý týden pozvání na Studentský Velehrad. Setkání, které od čtvrtka do neděle na poutním místě už počtrnácté uspořádalo…

celý článek


Desátá Noc kostelů už za měsíc

Jubilejní Noc kostelů se v českých a moravských diecézích uskuteční už za necelý měsíc. Brány chrámů se otevřou v pátek 25. května. Právě v těchto dnech se připravují…

celý článek


Selhání, za které platíme dodnes

Kdysi filipo-jakubská noc, nedávno Vatra míru, dnes „pálení čarodějnic“. Poslední označení v sobě skrývá historii, na niž bychom neměli zapomenout a na kterou se…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay