Vydání: 2008/2 Maltézští rytíři včera a dnes, 8.1.2008

Začátkem prosince vstoupil do českých kin film Václav režiséra Jiřího Vejdělka a scenáristy Marka Epsteina. Jména těchto dvou tvůrců stojí za zapamatování, protože brzy mohou být stejně populární značkou jako dvojice Hřebejk – Jarchovský. Na jaře minulého roku nám Vejdělek s Epsteinem představili své první společné dílo ROMing, které patří zajisté k tomu lepšímu, co jsme mohli v českých kinech během uplynulých dvanácti měsíců vidět. Václav je minimálně stejně dobrý.

Film Václav, jehož slogan láká na Ivana Trojana, který „vyvádí jeden průšvih za druhým“, během prvního týdne promítání překonal hranici sedmdesáti tisíc návštěvníků. Zda je tak vysoká návštěvnost zasloužená, není ovšem zcela jisté. Jedná se skutečně o výjimečný film, jak někteří recenzenti v domácím tisku prohlašovali? Vejdělkova prvotina Účastníci zájezdu byla přece také divácky úspěšná, ale mezi kvalitní umělecká díla by ji rozhodně nikdo nezařazoval.
Václav je uváděn jako tragikomedie a svůj příslib opravdu naplňuje. Zpočátku sledujeme komické výjevy, rychle ale přichází i vážnější podtón, aby nakonec vážnější rovina převládla a došlo k téměř tragickému závěru. Václav je příběhem „podle skutečné události“, tvůrci ale nechtěli zachytit realitu jako takovou, spíše jim skutečnost byla východiskem pro vlastní tvorbu. Václav měl být původně prvním dílem televizního seriálu o milostech prezidenta Václava Havla. Příběh se však rozrostl natolik, že by jej bylo na jeden díl seriálu škoda a vzniklo zcela samostatné filmové dílo.

Jinakost ne až tak jiná
Film Václav je příběhem muže, který na první pohled „není normální“. Žije na vesnickém statku s maminkou (vynikající Emília Vášáryová), do práce dochází, jak se mu zachce, jeho intelektuální uvažování uvízlo v raně pubertálním věku. Mentálně mírně postižený Václav, velice dobře ztvárněný Ivanem Trojanem, není schopen uvažovat v širších souvislostech a není schopen dohlédnout následky svých činů. Žije přítomností a budoucnost jako by nebyla. S minulostí už to tak jednoduché není. Václavův otec chtěl za bývalého režimu emigrovat, někdo z vesnice jej ale udal a otec zemřel. Zda na útěku či ve vězení, není zcela jasné. Jasné ovšem je, že Václav jeho nepřítomností velice trpí, a to do té míry, že si jej představuje, rozmlouvá s ním, žádá ho o radu. Václavova matka se snaží držet vylomeniny svého zvláštního syna na uzdě, příliš se jí to však nedaří a vesničané nemají místního podivína zrovna v lásce. Komické scénky Václavových vyšinutých nápadů jsou posléze střídány vážnější linií, kdy Václav jedním ze svých bláznivých činů přestřelí (téměř doslova).
Film Václav nastoluje témata důležitá a vážná: odpovědnost, svoboda, schopnost odpustit, nepostradatelnost rodinné lásky a důvěry. Problém nicméně je, že tato témata jsou opravdu pouze naznačena, aniž by s nimi bylo dále nějak vhodně zacházeno. Václav nabízí tematicky velice silný příběh, tvůrci však jako by se ho trochu báli. Tragično opět není až tak tragické (jako v mnoha jiných českých filmech), násilí není vidět, syrovost je zapovězena a duševní rány rychle zaceleny. Je to škoda. Katarze, tedy pro diváka očistná a nejdůležitější chvíle při vnímání dramatického uměleckého díla, nepřichází. Tvůrci opět dali přednost „hezkému českému filmu“ před skutečnou výpovědí. Producent filmu Jaroslav Bouček v souvislosti s Václavem hovoří o oscarových ambicích. Téměř s jistotou marně. Vhodnější by bylo pomýšlet na mnohem skromnější České lvy.
Lukáš Jirsa