Vydání: 2015/51 Ejhle, Hospodin přijde!, 15.12.2015, Autor: Tomáš Kutil

Kvůli svému zdravotnímu stavu opustil funkci sídelního biskupa před více než rokem – na jaře 2014. Od té doby žil spíše v ústraní. Při osobních setkáních působil uvolněně, radostně. Jeho blízcí se shodují, že odchod z náročné služby zase trochu obnovil jeho síly.
Radikální změna přišla až nyní koncem listopadu, kdy se jeho zdravotní stav prudce zhoršil. Nejprve byl hospitalizován v českobudějovické nemocnici, několik posledních dnů pak strávil v prachatickém hospici. „Pět dní před skonem otce biskupa jsem mu telefonoval a nabídl pomoc. S vděkem ji přijal a o dva dny později už byl u nás. Klidný, smířený, vděčný. Jsem rád, že jsem s ním v jeho posledních chvílích mohl být,“ ohlíží se ředitel prachatického hospice Robert Huneš a připomíná, že to byl právě biskup Paďour, kdo hospic žehnal a navštěvoval v něm nemocné, byť projektu zpočátku příliš nevěřil.
„Otec biskup měl někdy prudší letoru. Budil respekt, snad i více. Jak těžká pro něj asi musela být biskupská služba, zvláště ve spojení s nemocemi… Narážím na skutečnost, když poté, co opustil úřad sídelního biskupa, rozkvetl do nebývalé krásy – oplýval úsměvem, sršel humorem a vlídností. Nezapomenu na jeho šibalské oči a cukající koutky úst, když musel držet dekorum tam, kde se mu chtělo smát,“ líčí Huneš.
Mnoho lidí se za biskupa Paďoura v posledních dnech modlilo. Například v kapucínském klášteře v Sušici, kam velmi rád dojížděl, nebo u sv. Markéty v Praze-Břevnově. Do poslední chvíle ho pak navštěvovali jeho nejbližší, například bývalý generální vikář Mons. Adolf Pintíř nebo pomocný biskup Pavel Posád. „V posledních dnech a hodinách velmi trpěl, měl značné bolesti, které se zde v hospici samozřejmě snažili tišit a léčit. Tři dny před smrtí mi řekl, že přes tyto bolesti má hluboký, až nebeský pokoj, který není z tohoto světa, ale ze světa, do něhož míří,“ sdělil Pavel Posád.
Vyrovnání se se smrtí bylo patrné už v rozhovoru, který Jiří Paďour poskytl KT jen pár hodin po své abdikaci: „Svůj život se snažím neustále dávat Pánu Bohu. Dovedu si dokonce představit, že bych dnes zemřel. Včera jsem byl u svaté zpovědi a myslím, že jsem připraven na vstup do Boží společnosti. Těším se na smrt – ne nějak patologicky, ale vnímám ji jako logické vyústění svého života. Nevíme, kdy a jak, ale je potřeba zemřít dobře a zbožně.“ Dodal, že mu vždy byla oporou františkánská spiritualita a že se mohl spolehnout na Boží působení. „Zažil jsem mnoho ústrků a zjistil jsem, že když mám ruce prázdné, Bůh je naplní. Nikdy jsem neměl starost o to, co mám dělat, jak se živit,“ svěřil se KT.
Na smrt spolubratra rychle zareagovali i oba čeští kardinálové. Dominik Duka si všiml, že biskup Jiří Paďour zemřel ve výroční den tzv. Číhošťského zázraku. „Osobní i kněžský život biskupa Jiřího Paďoura je svědectvím o věrnosti rodné zemi a církvi, které zasvětil celý svůj život,“ napsal kardinál Duka.
Podle kardinála Miloslava Vlka byl biskup Paďour jedním z těch, kdo byli pro komunistický režim málo snesitelní, neboť nebyl ochotný mlčky snášet režimní metody jednání s církví. Jeho kněžské povolání se podle kardinála Vlka nezrodilo doma v rodině, v církevní instituci, ani v divadle, kde pracoval. „Jeho citlivé, duchovně zaměřené nitro hledalo něco hlubšího, něco vyššího. V době tohoto intenzivního hledání navštívil polskou Osvětim a tato návštěva na něj hluboce zapůsobila. Rozhodl se pro Krista a pro evangelium. Přijal ho jako základní orientaci svého života,“ připojuje kardinál Vlk.