Zapadlí varhaníci na Vysočině

Vydání: 2004/51 Vánoční dvojčíslo, 16.12.2004, Autor: Jan Mazanec

„Jeden rok bylo tolik sněhu, že když jsme s pelhřimovským panem vikářem jeli na půlnoční na Křemešník, tak jsme dojeli jen pod kopec a ke kostelu jsme museli dojít pěšky po sjezdovce. Docela jsme se tehdy zapotili,“ vzpomíná s úsměvem na úskalí varhanické služby na Vysočině 27letý Vašek Skala. Ten se spolu se svým stejně starým bratrancem Pavlem a dvacetiletým Jirkou Váňou „dělí“ o varhaničení v několika kostelích v okolí Pelhřimova (včetně toho pelhřimovského).

Málokdo si uvědomuje, že právě o Vánocích mívají varhaníci (stejně jako kněží) celkem napilno. Jirka Váňa připomíná, jak nedávno v Pelhřimově, kde jsou už starší varhany, zůstala jedna píšťala „viset“ právě o Štědrém dnu: „Před půlnoční jsme se proto museli dostat do varhan a opravit klapku přímo na vzdušnici. Závadu jsme našli, ale pak jsme to chvilku nemohli dát dohromady. Stát se může leccos – jindy zase na půlnoční vypadly pojistky, a tak bylo zajímavé sledovat, jak ve tmě varhanám dochází vzduch a jak postupně ,odpadávají‘ jednotliví členové sboru Záboj.“

Všichni tři mladíci jsou samouci a na varhanickou stolici usedají zhruba od svých 14 let. Jirka v současnosti studuje hudební konzervatoř v Českých Budějovicích, a navíc hraje na baskytaru. Oba Skalové pracují v ZD Kojčice, přičemž Vašek ještě ovládá kytaru a Pavel (který navíc hraje v kapele) tahací harmoniku a klávesy. „Hlavně při sezónních pracích je pro nás problém zajistit pravidelné mše, natožpak pohřby a svatby. Někdy si člověk u varhan připadá trochu jako pes uvázaný u boudy, protože s ním už všude počítají. Na druhou stranu je ale ten pocit z hraní opravdu pěkný a všechno to vyváží,“ říká Vašek.

DVOUMUŽNÉ VARHANY

O stavu řady varhan na Vysočině si není třeba dělat iluze. „Třeba na Křemešníku jsou varhany o pouti ,dvoumužné‘, protože jak se jindy prázdný kostel naplní lidmi a zvýší se vlhkost a teplota, tak musí jeden z nás během hraní strčit hlavu do hrací skříně a bleskově ovládat rejstříky rukama,“ vypráví Jirka. Pavel, který hraje pravidelně na třech nedělních mších, zase vzpomíná, jak také sám zkoušel ladit rozladěné píšťaly pomocí kombinaček anebo jak ve Chvojnově puknul měch zrovna před poutí, takže se narychlo musel zašít kůží a slepit Chemoprenem. Jak je vidět, varhaník se občas stává i opravářem.

Ve vesnických kostelích většinou nečeká žádný sbor, takže kluci si musí doprovody také odezpívat. Jsou schopni improvizovat, Jirka navíc často schválně hraje jen podle kancionálu, aby se nutil vymýšlet si vlastní doprovod. „Mohlo by se taky hrát víc písniček. Jenže když zkusíš ohlásit nějakou neznámou – i třeba tu, co je v kancionálu - tak najednou spousta lidí prostě zpěvník zavře,“ podotýká Pavel.

A jaké jsou vztahy varhaníků s duchovními správci? „Někteří berou naši službu jako úplnou samozřejmost, ale jsou i tací, kteří to ocení. Každopádně by občas neškodilo více komunikace,“ říká Jirka. Pavel ho doplňuje: „Když mám žně a dozvím se, že za dva dny mám hrát na pohřbu, tak to není žádná legrace.“

NEJSTARŠÍ ŽÁK

V nedaleké Čelistné žije Václav Vlk (* 1931), který už zažil Vánoc celkem dost a poznal přitom řadu varhan – má notýsek s jednotlivými kostely, kde má vypsané „mouchy“ tamních varhan. Když byl jen o něco mladší, chodil běžně do božejovského kostela šest kilometrů přes les (kde samozřejmě nikdo neprohrnoval sníh) – a to musel ráno vstávat v pět hodin, aby ještě nakrmil prasata. „Jednou jsme taky jeli s muzikanty a bylo tak naváto, že řidič vůbec neviděl silnici, takže jsme samozřejmě zapadli a pak nás musel odvážet po poli gazík,“ vzpomíná pan Vlk. Je zajímavé, že sám usedl za varhany až ve svých 40 letech: „Tehdy bylo kolem málo varhaníků, tak jsem si řekl, že se to naučím. Jenže to nešlo tak jednoduše.“ Sám jezdil po kraji a sháněl si noty, z nichž si ze začátku nechal dělat zjednodušený zápis. Začal si také pořizovat elektronické varhany a harmonia, aby mohl trénovat doma – dodnes do různých nástrojů investoval přes osmdesát tisíc korun. „Já musím pořád cvičit nejméně hodinu denně, protože třeba takový božejovský pan farář Zeman si vymýšlí vlastní adventní a postní ordinária,“ usmívá se varhaník, který se ve svém věku mj. stal asi rekordně nejstarším žákem pelhřimovské ZUŠ. „Varhaničení beru jako službu Bohu. Myslím si, že varhaník by měl lidi učit zpívat, protože: co je platné, že varhaník precizně preluduje nebo sólista zvládne árie, když kostel dole mlčí,“ vysvětluje pan Vlk. 

Václav Vlk ve svém pokoji, při pilném tréninku vánočního ordinária

Sdílet článek na: 

Sekce: Domácí, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay