Základní shody a neshody mezi křesťany

Vydání: 2009/3 Hlad ve třetím světě, 13.1.2009, Autor: Martin T. Zikmund

Je nesnadné zasadit ekumenické hnutí do škatulek, protože se stále dynamicky proměňuje. Přesto společný základ křesťanské víry katolíků, pravoslavných i evangelíků existuje a není zbytečné si to stále znovu připomínat. Nezanedbatelné ovšem zůstávají i rozdíly.

„Ježíš je Pán – Ježíš je Kristus – Ježíš je Syn Boží“

- tato prvotní vyznání Nového zákona jsou společná všem křesťanům hlavních vyznavačských proudů. Osoba Ježíše Krista stojí či má stát v zorném úhlu ekumenického hnutí. Ježíšova prosba, „aby všichni jedno byli“, se tak opakovaně stává pohnutkou k překonávání zbývajících bariér mezi křesťany. K uvedeným vyznáním, které vypovídají o společné víře, dlužno ještě přidat apoštolské vyznání víry a Nicejsko-cařihradské vyznání.

Křest
- v ekumenickém hnutí nejsme spojeni jen vyznáním, ale i křtem svatým – základní svátostí křesťanského života. Proto se můžeme všichni nazývat křesťané, tj. ti, kdo patří Kristu, kdo jsou mu zasvěceni. Může nás sbližovat ještě něco důležitějšího než tato realita?

„Otče náš“
- na základě vyznání víry a křtu smíme nazývat Boha naším Otcem a společně k němu volat Ježíšovou modlitbou „Otče náš“. V této modlitbě dosahuje ekumenické hnutí pravé duchovní hloubky i svého opodstatnění. Jak bychom mohli volat „Otče náš“, kdybychom se úmyslně oddělovali od těch, kteří k němu volají týmiž slovy?

Duch Svatý
- A nejde přitom o pouhá slova, ale o posvěcení. To přichází od Ducha Svatého, bez něhož by veškeré křesťanské modlitby, vyznávání i hlásání byly jen prázdnou slámou.
Duch je dárcem života a tvůrcem nových věcí. Má-li být ekumenické hnutí k něčemu, musí být skutečným hnutím Ducha, tedy neustálou duchovní konverzí.

Bible
- I tu máme společnou. Jen v katolických Biblích najdeme navíc deuterokanonické knihy Starého zákona, které ovšem nacházejí čím dál větší pozornost i u ostatních křesťanů.

Blahoslavená Panna Maria
- všichni pravověrní křesťané uznávají panenství Mariino i její zvláštní místo v dějinách spásy (Maria je pro ně „blahoslavená“ a „požehnaná mezi ženami“). Pravoslavní mají podobnou mariánskou úctu jako katolíci, jen odmítají nutnost novodobých dogmat (např. dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie). Evangelíci se na světce – ani na Pannu Marii – o přímluvu neobracejí, neboť své modlitby vysílají jen k Bohu. Přesto věří, že „oblak svědků“ (Žid 12,1) kolem trůnu Beránkova existuje a že k němu patří i ta, jež byla nazvána „milostí naplněná“ (Lk 1,28).

Církev
- pro pravoslavného křesťana je církev prvotní skutečností, z níž všechno vychází. Pravoslavným je proto nesnadné pochopit, jak mohli reformátoři usilovat o nápravu tím, že se z dosavadního společenství církve vydělili. Na druhé straně pravoslavným není jednota církve především jednotou institucí jako na Západě, ale svátostnou, takřka mystickou jednotou člověka s Bohem. Od katolíků se liší v tom, že neuznávají nadřazenost papeže nad ostatními biskupy, což neuznávají ani protestanti. Ti navíc – až na některé luterské církve – nezachovávají ani biskupské zřízení. Evangelíci rozumí církvi především jako duchovní rodině, sboru, jako konkrétnímu společenství bratří a sester, kteří nejsou hierarchicky nijak rozvrstveni. Pro katolické křesťany je zase církev tělem Kristovým s řadou důsledků, které z toho vyplývají, a právě proto je nauka o církvi pupeční šňůrou spojena i s učením o Marii, Matce Vykupitele. Katolíci sice kladou důraz na instituční stránku církve a na církevní právo, ale její jednotu vnitřně nejvíce zakoušejí při eucharistii. A to nejen v aktu přijímání, ale při celé liturgii, ba i mimo ni: úctou ke konsekrované hostii, která jako Tělo Kristovo tvoří vlastní pokrm a život církve.

Apoštolská posloupnost biskupů
- tu katolická a pravoslavná církev – na rozdíl od většiny protestantů – zachovává. Z toho plyne rozdílné pojetí svěcení či ordinace duchovních, což je hlavní důvod, proč pro katolíky a pravoslavné není možné společné slavení eucharistie s evangelíky. Ti naopak zvou ke slavení stolu Páně všechny, kdo v Krista věří. Zde se ekumenické společenství dělí nejvíc. Dnes už nejde ani tak o otázku víry v přítomnost Kristovu v eucharistii (po této stránce dochází k nemalému sblížení), ale o pojetí duchovního úřadu, respektive o apoštolskou posloupnost biskupů. Ti jako jediní mohou podle katolického a pravoslavného pojetí světit kněze a jen takto vysvěcení kněží mohou sloužit mši svatou.


Sdílet článek na: 

Sekce: Domácí, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay