Za zahradou se táhl ostnatý drát

Vydání: 2008/6 Svátost smíření, 5.2.2008

Padá déšť se sněhem. Ulice vypadají pustě; v lidové hospodě je obsazený jen stůl štamgastů – sledují v televizi fotbal. Pozdní oběd výtečný, porce pořádná, i finančně přijatelná. Ptáme se po internetu – jo, je tu, v kavárně, až od sedmi večer. Jsme v Železné Rudě, ve Farním domově nás vítá správce V. Volenec. Dva dny před „schengenem“ a pár dní před začátkem zimní sezony.

Před listopadem ´89 se prý „na Rudě“ říkalo, že půlka obyvatel hlídá tu druhou, která chce utéct. Železná Ruda má 1760 obyvatel, dřív sem v sezoně přibyly tisíce a tisíce hostů. Hotely a podnikové rekreační chaty zajišťovaly spoustu pracovních míst. Jenom Škoda Plzeň měla „chalup“ pět. Připočtěme dva lesní závody, pivovar, Okulu… stovky pracovních míst.

… neboli „péesáci“
Zatím nebyla řeč o pohraniční stráži, tedy o „pé es“. Železnorudský prapor měl šest rot, každá „uživila“ pět až sedm funkcionářů a 60 až 100 vojáků, podle typu roty. Je zřejmé, že po listopadu 1989 se život šumavských obyvatel změnil radikálněji než ve vnitrozemí. Ota Zach se narodil už v Rudě, jeho rodiče sem přišli v padesátém třetím roce. „Napřed jsme bydleli v Alžbětině, do školy jsem chodil dva kilometry pěšky. Pak jsme se stěhovali na Modravu, dál na Prášily, na Kvildu, zase na Prášily – podle toho, kde zrovna otec, příslušník PS, sloužil… Někdy byla cesta do školy pluhem protažená, jindy ne. I na lyžích jsme někdy jeli,“ vzpomíná Ota Zach. Po škole pracoval na statku, v osmdesátých letech byl šarží u SNB, teď pracuje v muzeu. Jeden jeho syn je u stavební firmy, druhý je lesníkem v Srní. „Naštěstí to kluky netáhne do města, ale v Rudě najdete hodně lidí, kteří chtějí pryč. I ti, co si tu postavili dům.“ Na to, že v Rudě „chcípnul pes“, si stěžuje i pokladní ve zdejším supermarketu: „Bývalo tu kino, několik bálů v zimě, různé kulturní akce, teď tu není nic a práce skoro žádná.“

Mámivá světýlka
Vietnamská komunita je zde silná; v rozpadajícím se betonovém nákupním středisku v centru sídlí vietnamská tržnice. Hospodu U Princů prodala Jednota Casinu prý brzo po listopadu, v „Javoru“ vzniklo vzápětí další. K nim přibylo časem snad patnáct podniků s „lucerničkami“. Barevných neonů je tu jako na pouti. Zdejší kostel Panny Marie Pomocné z Hvězdy se tak ocitl v bizarním sousedství Casina a vietnamské tržnice. Hned vedle kostela stojí nedávno rekonstruovaná fara, sloužící jako rekreační objekt. „Jezdí sem různá společenství, z Plzně, z Prahy, i děti z černovického diagnostického ústavu. Pro ně jsem strejda,“ říká Václav Volenec, který objekt od roku 1991 spravuje spolu se ženou. Žijí v Hartmanicích a sem dojíždějí. Je to dvacet kilometrů, kdysi však jednou tolik (42 km), protože museli objíždět hranice vojenského újezda. Kvůli němu nemohli vylézt doslova „ani za barák“. Do hartmanického kostela jich chodilo několik, Volencovi byli jedinou celou rodinou.

Jako Máří Magdalena
Zazvonila jednou u dveří fary. A prý, že chce pokřtít. Bude si brát Itala, svatba bude v Itálii, a proto potřebuje křestní list.
Rozpovídala se, byla velice upřímná. Pocházela z Karlových Varů a když zavřeli místní keramičku a rodiče jí nepomohli, šla na ulici. Dostala se až sem, do Železné Rudy. Pracovala v jednom ze zdejších nočních podniků. Měla desetiletého syna za svobodna. Jeden její zákazník, Ital, se do ní zamiloval – příběh jako z dívčího románu. Začala pracovat „jen“ u tyče a prý na ni všechny holky žárlily. Svatbu nakonec měli v Karlových Varech v kostele sv. Maří Magdaleny. „Je z ní velmi dobrá manželka, mají další dvě děti,“ říká Václav Volenec, správce fary. Nyní žije česko-italská rodina v Německu a maminku, která ji tehdy vyhodila na ulici, žena bezmezně miluje. „Zázraky se dějí,“ tvrdí V. Volenec.

Kolik farář vydrží
Marie Volencová je pastorační asistentka. Příležitostně připravuje s mužem věřící na křest, přijímání, na svatbu, a když nedorazí farář, vede Václav Volenec bohoslužbu slova: „Už jsme tak slavili celé Velikonoce. Je na knězi, jestli jen rychle zajistí svátostnou službu a je pryč, nebo si udělá čas. Přijede třikrát za měsíc, ostatní mají na starosti pověření laici.“ Pater Zdislav Pešat spravuje farnost ve Velharticích, Čachrově, Hlavnovici, Železné Rudě a Javorné. V Rudě má teď bohoslužbu jednou za dva týdny. „Už je taky unavený,“ vysvětluje V. Volenec. Při posledním sčítání lidu se tu ke katolické víře hlásilo 209 občanů, ale stálých návštěvníků kostela je asi deset.
„Lidé do pohraničí kdysi přišli z tradičně katolických oblastí. A s nimi zřejmě farnosti vymřou, je to otázka několika let... Ale Bůh se postará,“ dodává s nadějí správce fary. „Jako když jsme se do Hartmanic v sedmdesátém sedmém přistěhovali: modlili jsme se a Bůh nám ukázal, jak jsme malověrní,“ přiznává. „Věřící nepřišli, ale lidé se začali obracet. Spolužačka naší dcery měla nedávno slavné sliby. Otec je ředitel finančního úřadu, matka učitelka – oba uvěřili, i její bratr, zkrátka celá rodina.“
Teď už prší. Dopoledne jsme prošli křížovou cestu, v bavorské vesničce se přesvědčili, že v jejích uličkách není ani jeden podnik „s obsluhou“, nechali si v informačním středisku dát razítko Ježíškovy pošty. Sedíme na faře u kuchyňského stolu. Okno do uličky prý bylo v roce 2005 až po střechu zaváté sněhem. Idylka? Nebyla asi nikdy. To jen Pražáci prý mají takovou představu. Za několik dní přibude spousta lyžařů a rekreantů. Snad jich budou tisíce, čím víc, tím líp, doufají místní.
Josef Vybíral


Sdílet článek na: 

Sekce: Domácí, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay