Za barokními zdmi Svaté Hory

Vydání: 2008/18 Čína - země plná kontrastů, 29.4.2008

Kdo čeká po přečtení titulku nějaké strašidelné příběhy, bude asi zklamaný. Ačkoliv – dalo by se vyprávět... Třeba o jezuitovi, kterému prší dírou v hrobce do oka a on pak nemůže v klidu odpočívat a straší po Svaté Hoře. A zvláště starším redemptoristům stále schovává věci, aby je hledali a zase ztráceli. Nebo o tajemné dámě z refektáře Maxmiliáně Zárubové, která tak uhrančivě hledí ze svého portrétu na ty, kdo zrovna jedí a pijí, až z toho nejednomu zaskočí. Na Svaté Hoře, za zdmi, kam se běžný návštěvník nedostane, však ve skutečnosti žijí docela obyčejní lidé, ovšem s řadou neobyčejných životních příběhů. O těch svých vypráví P. Francis Hoa Dang, jeden z dvou vietnamských redemptoristů v Čechách.

Jak jste se dostal k redemptoristům?

Když jsem chodil do šesté třídy, požádal jsem o vstup do redemptoristického juvenátu. To byl takový malý seminář pro kluky. Vstoupil jsem tam v roce 1972 a studoval tři roky. V roce 1975 byl Saigon, kde juvenát sídlil, dobyt severovietnamskou armádou. Tím sice skončila válka, ale Vietnam se ocitl pod nadvládou komunistů, kteří se rozhodli uzavřít všechny náboženské instituce. Řekli nám, ať se vrátíme domů. Když jsem přišel zpět do Nha-Trangu, mého rodného města, chtěl jsem vstoupit k místním redemptoristům. Bydlel jsem u rodičů, ale každý víkend jsem k nim jezdil na kole. Tam jsem se učil biblistiku, teologii, dějiny církve a kongregace redemptoristů, literaturu a mnoho dalšího. V roce 1985 ale starosta našeho města přikázal, že všichni obyvatelé ve věku 18 až 35 let musí odejít do hor a postavit tam pro něj přepychový palác. Na stavbě jsem strávil třináct měsíců. Po návratu jsem u rodičů dlouho nepobyl, protože jsem se se svolením představeného redemptoristů v Nha-Trangu rozhodl utéci z Vietnamu.

Utéci z rodné země asi nebylo jednoduché....
Naše skupina se v noci ukryla do hromady zboží v přístavu. Za tmy jsme vylezli a doplavali k lodi, která nás měla propašovat na Filipíny. Cesta tam nám trvala deset dní a deset nocí. Po přistání jsme byli umístěni v tranzitním táboře v Manile, odkud nás po měsíci převezli do tábora pro uprchlíky. Po půlroce v tomto táboře povolila INS (Agentura pro imigraci a naturalizaci v USA) mým třem bratrům, dvěma bratrancům a mně vstup do Spojených států. V červenci 1988 jsme pak přistáli v Baltimoru a o tři roky později jsem konečně vstoupil k redemptoristům. Knězem jsem se stal po dalších letech studií až v roce 2003.

Už nějakou dobu působíte u nás v České republice. Jak se vám tu líbí?
Jsem tu od června 2007 a je tu fajn. Zatím jsem tu ale příliš krátkou dobu na nějaké hodnocení. Samozřejmě existuje jazyková bariéra, často vám nerozumím, ale vím, že Češi mně také ne.

Jaká je pastorační práce pro vietnamskou komunitu v České republice?
Každou neděli docházím do farnosti Praha-Kunratice, kde se setkávám s Vietnamci žijícími a pracujícími v Praze. Do září jsem jezdil se svým kolegou P. Antoinem do různých měst – do Prahy, Chebu, Tábora nebo do Brna. Pak jsme se ale rozhodli, že se musíme rozdělit a vybrat dvě místa, kam bychom pravidelně každý týden jezdili sloužit mši svatou. Rozhodli jsme se pro Prahu a Cheb. Praha je obchodní centrum a Vietnamci, kteří žijí na různých místech v České republice, musí jet do Prahy, kde jsou velkosklady, a nakoupit zboží. Když si jedou v neděli pro zboží, zastaví se večer v Kunraticích na mši svaté. Kolega zase jezdí každou neděli do Chebu.

Žijete na mariánském poutním místě. Jaká je mariánská úcta ve Vietnamu?
Úcta k Panně Marii je tam zakořeněna velmi silně. Pro vietnamského katolíka neexistuje víra bez Panny Marie, je pro něj zcela přirozené modlit se denně růženec. Každou sobotu máme ve všech kostelích, a to nejen tam, kde jsou redemptoristé, novénu k Panně Marii Matce ustavičné pomoci. Když přijdete do jakékoliv vietnamské komunity nebo farnosti na celém světě, po každé mši svaté uslyšíte, že zpívají píseň ke cti Panny Marie. I kdyby v ten den byla slavnost Těla a Krve Páně, závěr mše svaté patří Panně Marii. A po celém Vietnamu je mnoho poutních míst. Asi nejvýznamnější je Lavang, kde se v 18. století zjevila Panna Maria našim předkům, když se skrývali před svými pronásledovateli.
P. JIŘÍ ONDOVČÁK CSsR


Sdílet článek na: 

Sekce: Domácí, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay