Vydání: 2011/34 Křesťan a baroko, 18.8.2011

Celé čtyři roky trvala pouť z pražské augustiniánské farnosti do Santiaga de Compostela. V jejich průběhu se poutníci vraceli na jednotlivé etapy. Jejich duchovní cesta vyvrcholila v minulém týdnu. Své postřehy z „poutnického deníčku“ nabídla jedna z účastnic – Hana:

Nastoupila jsem jako náhradnice do „rozjetého vlaku“, tedy do třetí a poslední etapy, asi 900 km pouti. Denně se začínalo za tmy a s přestávkami jsme každý s větším nebo menším úspěchem pokračovali do pozdního odpoledne. Někdo neměl dost sil, tak mu na část cesty náš kněz – P. Juan Provecho – zařídil „náhradní dopravu“. Stezky byly různé, rovné i vymleté vodou, do kopce i dolů svahem, někdy kus po silnici a ke konci putování blíže k Santiagu, to byly rozměrem bezmála okresní cesty. A také počet poutníků se zvyšoval, ze začátku jsme měli klid, později se mi špatně rozjímalo, když mne každou chvilku předbíhala skupina živě se bavících turistů nebo když jsem musela uskakovat před cyklistickými skupinkami. Zdálo se mi, že už to pro mnohé není putování s vírou, ale tak trochu módní výlet. Přespávali jsme různě, někdy jsme měli štěstí a hned jsme našli volnou ubytovnu (Alberge), někdy dalo trochu práce dojednat, že opravdu přijde skupina, pro kterou je nutno rezervovat místa. Jednou dokonce část z nás spala v garáži. Ale pokaždé nám svatý Jakub pomohl, nikdy jsme nezůstali bez střechy nad hlavou. S jídlem jsme to my poutníci měli jednoduché: ráno jsme se cestou někde nasnídali, oběd byl v trávě a večeře, jak se to povedlo. Někdy v Alberge, jindy zase jen tak v trávě nebo ti, co se vezli autem, že už dál nemohli dojít, uvařili pro ostatní. Denně jsme měli společné buď ranní chvály, nebo nešpory, nebo i mši svatou. Místo ani nerozhodovalo, důležité bylo, aspoň pro mne, že jsme se modlili společně. Někdy se nám podařilo mít mši v místním kostelíku, ale nejkrásnější byly mše improvizované, třeba v salonku v Alberge, kdy jsme neměli vybavení jako v kostelíku, místo kalicha byla sklenička, místo hostií byl kousek chleba. Takováto mše byla pro mne nejsilnějším prožitkem a nejvíce jsem v tento okamžik cítila Boží přítomnost. Modlili jsme se nejenom za sebe, ale i na úmysly ostatních farníků od Sv. Tomáše, kteří nemohli putovat s námi. Poslední den byl, aspoň pro mne, provázen velmi silným prožitkem. Jak bylo zvykem, vyráželo se zase za tmy, a tak jsme k ceduli s nápisem Santiago de Compostela dorazili, když svítalo. Rychle jsme snídali a honem ke katedrále. Na schodech u Brány odpuštění jsme se modlili ranní chvály následované velikou bohoslužbou pro poutníky. Měla jsem v tu chvíli možnost rozjímat o celé cestě, zda jsem dokázala dostatečně přehodnotit to, co dělám, jaký mám vztah k Bohu a lidem. Nakonec byla zapálena pro toto místo charakteristická veliká kadidelnice a zdejší řeholníci nám předvedli, jak úžasně s ní dokážou manipulovat. Létala ze strany na stranu vždy skoro až ke stropu katedrály. Čekala nás pak už cesta domů. Děkuji Bohu, že jsem se mohla této cesty zúčastnit. On ví, že jsem ji šla s láskou a s vírou, že mi pomůže najít odpověď na vše, o co jsem prosila. A pouť mi skutečně velmi pomohla najít sebe sama. Celé naše putování bylo jako naše životy. Každý šel svým tempem, chvilky krásné střídala únava a bolest. Nebylo důležité projít všechny kilometry nebo být co nejrychlejší, ale najít si čas a příležitost k setkání s druhými, s Bohem i se sebou. A nakonec ještě jedno přísloví, jehož pravdivost jsem si ověřila na vlastní kůži: Pokud říkáš, že už nemůžeš, tak můžeš ještě třikrát.