Vydání: 2010/1 Bedřich Fučík, 30.12.2009

Přesně úderem poledne začal papež Benedikt XVI. přednášet svůj tradiční projev před slavnostním požehnáním Urbi et orbi. Po celou dobu svého vystoupení na balkoně se papež nepřestával usmívat a dostávalo se mu bouřlivého potlesku. Text poselství přinášíme zde:

Liturgie jitřní mše nám připomněla, že noc už přešla a nadešel den; zazářilo nad námi světlo, které vychází z betlémské jeskyně. Bible a liturgie k nám však nemluví o přirozeném světle, nýbrž o jiném, zvláštním světle, které je zaměřeno a orientováno na nás, k nám, pro které se betlémské dítě narodilo. Tímto „my“ je myšlena církev, velká univerzální rodina věřících v Krista. Na začátku bylo ono „my“ okolo betlémských jesliček očím lidí téměř neviditelné. Světlo prvních Vánoc bylo jako oheň rozžatý v noci. Všude kolem byla tma, zatímco v jeskyni zářilo pravé světlo, „které osvěcuje každého člověka“ (J 1,9). Kdekoli je nějaké „my“, tam září světlo Kristovo, i v těch nejobtížnějších situacích. Církev jako Panna Maria nabízí světu Ježíše, Syna, jehož ona sama obdržela darem a který svobodně přišel osvobodit člověka z hříchu. Církev – stejně jako Maria – nemá strach, protože její silou je Dítě. Nenechává si jej však pro sebe: nabízí jej všem, kteří ho hledají s upřímným srdcem, pokorným na zemi a sklíčeným, obětem násilí, těm, kteří touží po dobru míru. Lidské rodině hluboce poznamenané vážnou ekonomickou krizí, ale ještě předtím morální, a bolestnými ranami válek a konfliktů církev podává slova pastýřů: „Pojďme do Betléma“ (Lk 2,15), tam nalezneme naši naději.

OPUSŤTE LOGIKU NÁSILÍ

„My“ církve žije tam, kde se narodil Ježíš, ve Svaté zemi, a vyzývá její obyvatele, aby opustili každou logiku násilí a pomsty a vydali se s novou velkodušností a rozhodností na cestu pokojného soužití. „My“ církve je přítomno v dalších zemích Blízkého východu. Jak nepomyslet na trýznivou situaci Iráku a onoho malého stádečka křesťanů, které žije v tomto regionu? Nezřídka trpí násilím a nespravedlnostmi, ale stále se snaží přispívat k vytváření civilizovaného soužití, které se příčí logice konfliktů a odmítání bližních. „My“ církve působí na Srí Lance, na korejském poloostrově a na Filipínách, jakož i v dalších asijských zemích coby kvas smíření a pokoje. Na africkém kontinentu nepřestává pozvedat hlas k Bohu s prosbou o konec utrpení v Demokratické republice Kongo, vybízí občany Guineje a Nigérie k respektování práv každého člověka a k dialogu; v Madagaskaru prosí o překonání vnitřního rozdělení a o vzájemné přijetí; a všem připomíná, že jsou povoláni k naději, navzdory dramatům, zkouškám a těžkostem, které je nadále sužují. V Evropě a v Severní Americe se „my“ církve snaží překonat egoistickou a technicistní mentalitu, prosazovat společné dobro a respektovat ty nejslabší osoby, počínaje nenarozenými. Církev je solidární s těmi, kteří jsou postiženi přírodními katastrofami a chudobou, a to i v blahobytných společnostech. Tváří v tvář exodu těch, kteří opouštějí svou rodnou zem a jsou hnáni hladem, netolerancí nebo zhoršováním životního prostředí, je církev přítomna a volá k pohostinnosti. Zároveň zvěstuje všude Kristovo evangelium, navzdory pronásledováním, diskriminacím, útokům a lhostejnosti, které jí naopak umožňují sdílet osud jejího Mistra.