Vydání: 2016/40 Papež: Svatý je jen mír, nikoli válka, 27.9.2016

Rozhodnutí vstoupit do konviktu, který je předstupněm kněžského semináře, učinil Jan Slepička z Ostravy po delším rozhodování. „Ta myšlenka mě napadala už na vysoké škole,“ svěřuje se mladík. Nejprve chtěl ale vyzkoušet profesi, kterou vystudoval, a začal proto učit na základní škole. „Zkušenosti, které jsem za dva roky v zaměstnání získal, se mi budou hodit,“ říká.
To, že před vstupem do konviktu žil samostatně, považuje za výhodu také František Holeček z Prahy. „Pracoval jsem v cukrárně, živil se hlídáním dětí a úklidem domácností,“ vyjmenovává a svěřuje se i s tím, co ho ke kněžství přivedlo: „Silně mě ovlivnilo, když jsme doma pečovali o nemocného dědu. Když jsem pak nad kněžstvím uvažoval, našel jsem několik důvodů pro, ale žádný proti,“ usmívá se mladík.
Celkem se letos v konviktu sešlo patnáct adeptů – čtyři z olomoucké arcidiecéze, po třech z Brna a Ostravy, po dvou z Prahy a Hradce Králové a jeden z litoměřické diecéze. Nejstaršímu je 29, pětice „benjamínků“ má 19 a různé bývá také jejich rodinné i duchovní zázemí. „Naším prvořadým úkolem je proto stabilizovat jejich lidský profil. To je nutný základ a až na něm se může stavět formace duchovní, intelektuální a pastorační,“ říká spirituál konviktu P. Petr Vrbacký.
Do školních lavic usedají studenti kvůli výuce latiny a živých jazyků, poznávají základy filozofie, liturgie, duchovního života a nauky o Bibli. Důkladně také studují katechismus a věnují se četbě duchovní literatury. „Za některé předměty pak už získávají kredity, které se jim hodí v prvním ročníku teologické fakulty,“ vysvětluje ředitel konviktu P. Alfréd Volný a dodává, že studenti se zde také přiučí řádu a umění organizovat si čas.
Neznamená to, že by neměli prostor pro odpočinek. „Třikrát do týdne mají volné odpoledne, které mohou trávit podle sebe – někdo sportuje, jinému je bližší kultura,“ popisuje P. Volný. Spirituál P. Vrbacký doplňuje, že mnozí studenti se ve volnu věnují i službě potřebným. „Docházejí například do nemocnice, vězení nebo hospice,“ říká.
Úkolem konviktu je podle P. Volného pomoci mladému muži rozlišit, zda skutečně má povolání ke kněžství. „Přicházejí sem se slovy ‚chtěl bych být knězem‘ a odcházet by měli se slovy ‚chci být knězem‘,“ shrnuje P. Volný a dodává, že k tomu patří také zbavit se falešných iluzí o kněžství a církvi, zamyslet se nad otázkou celibátu nebo poznat rozmanitost kněžské služby i života církve v různých regionech naší vlasti.
Význam konviktu pro mladé muže uvažující o kněžství oceňuje olomoucký arcibiskup Jan Graubner. „Tento přípravný rok je potřebný, protože dnešní mládež nemá dostatečné náboženské vzdělání a také se hůře rozhoduje pro celoživotní závazky,“ říká a dodává: „Jsem rád, že konvikt sídlí právě v Olomouci, protože v budově kněžského semináře je místa dost i pro ně a s bohoslovci se dobře doplňují.“
Modlitební seznam
Studenti konviktu ani seminaristé přitom nejsou odkázáni jen sami na sebe. Velkou pomocí je jim modlitba lidí kolem nich – až na věčnosti se dozví, kdo všechno jim v začátcích jejich cesty pomáhal. S určitostí to můžeme říct o seniorské skupině z Hrabůvky. „Vše začalo na začátku školního roku 1997, kdy někdo přinesl na setkání lístek se jmény bohoslovců za naši diecézi. Rozebrali jsme si je a začali se modlit,“ vzpomíná Helena Štivarová, která se o rozdělování studentů stará. „Na začátku akademického roku dostanu z biskupství aktuální seznam, připravím obrázky se jmény a na skupince přečtu jména těch, za které se již někdo modlí, a přidám jména nových,“ popisuje paní Štivarová a pokračuje: „Přímluvce se převzetím kartičky zavazuje k jednomu libovolnému desátku denně za ‚svého‘ bohoslovce.“
Postupně se k modlitebníkům přidali také lidé z dalších farností, takže jeden seminarista může mít i několik přímluvců. A jak aktivní paní Štivarová konstatuje: „To není na škodu a mohou pokračovat, i když je již knězem.“ Průměrně se modlí deset až dvanáct lidí a tato možnost je otevřená i pro další
zájemce.