Umírající už nechce být pacientem, chce být člověkem

Vydání: 2008/2 Maltézští rytíři včera a dnes, 8.1.2008

„Lékař může uzdravit někdy, ulevit často, potěšit vždycky,“ – tato slavná věta dr. Hutchinsona, pronesená před více než sto lety, bude platit pořád, ať udělá lékařská věda sebevětší pokrok. Úspěchy medicíny jsou obdivuhodné, avšak každá mince má dvě strany. Dříve netušené možnosti budí zároveň obdiv i obavy. Plátci zdravotní péče si kladou otázku: „Kdo to všechno zaplatí?“ Pacient se děsí dystanazie (zadržené smrti) a klade si otázku: „Dovolí mi můj lékař přirozeným způsobem ze života odejít, až přijde můj čas?“ Umírající už nechce být pacientem, chce být člověkem!
Po roce 1989 se z těchto obav i u nás zrodilo hospicové hnutí. Ačkoliv měl v té době ještě stát na zdravotní péči monopol, pokusili jsme se na půdě Charity s hrstkou prvních sester řešit neutěšenou situaci smrtelně nemocných tím, čemu dnes říkáme mobilní hospic. Jevilo se nám to relativně nejsnazší, nejžádanější, a tudíž nejpotřebnější a nejúčelnější. Naše počáteční nadšení však kalila každodenní bolavá zkušenost s objektivními limity domácí hospicové péče. Hodně jsme si proto slibovali od pomoci zkušené americké hospicové sestry Florence, která s námi v terénu plného půl roku pracovala. Ta však odjížděla domů s tím, že v našich českých podmínkách, značně odlišných od podmínek jejich, nutně potřebujeme lůžkové zázemí – o to spíše, že zde neexistují tzv. „nursing houses“ (ošetřovatelské domy). Kdysi tu fungovaly, avšak pracovaly v nich řeholnice, proto byly v padesátých letech pozavírány jak domy, tak sestry – do dneška bez náhrady.
Z tohoto důvodu jsme se v roce 1993 pustili do budování lůžkových hospiců – nikoliv coby náhrady domácí péče, ale jako jejího nezbytného doplňku. Mobilní hospic bez lůžkového zázemí a lůžkový bez mobilního jsou totiž jako jedna plíce bez druhé. Vzdálený cíl hospicového hnutí byl jasně definován už v roce 1993 – zůstává jím i dnes maximální dostupnost a kvalita komplexní paliativní péče. Ačkoli k jeho naplnění zbývá ještě urazit velký kus cesty, hmatatelná zkušenost laické i odborné veřejnosti s hospici přináší už dnes své ovoce. Myšlenka hospice proniká alespoň do některých zdravotnických zařízení, zlepšuje se přístup k nemocným, v rámci možností je v nich uvolňován režim dne ve prospěch pacientů, více a pravdivěji se s nemocnými komunikuje, alespoň někde… Jakkoliv je vzdělávání důležité, samo o sobě k dokonalému zvládnutí péče o umírající nestačí, je nutná též výchova zdravotníků i nezdravotníků a určitá formace. Každý jednotlivec, který chce být umírajícímu prospěšný, se musí zamyslet nad svým postojem k utrpení, umírání a smrti. Jestliže ho tato slova naplňují strachem – jak by mohl poskytnout oporu jinému?
Otázka nezní, zda potřebujeme lůžkovou nebo domácí hospicovou paliativní péči. Potřebujeme obě, protože našemu pacientovi v určité fázi choroby nejlépe vyhovuje ta a v jiné fázi ona.
Otázka zní, jak se co nejdříve dobrat cíle. Hospicové hnutí ve světě prochází desítky let vývojem, přičemž cíl zůstává stejný, shodný s naším, ale formy a prostředky se zdokonalují, metody vybrušují. Všude ve světě se dnes upřednostňuje domácí hospicová péče, protože je nejčastěji preferována pacientem, naráží však na hranice svých možností.
Hospice vždy začínaly řešením toho, co bylo na první pohled nejnaléhavější a nejkritičtější – problémy pacientů s pokročilým nádorovým onemocněním. Postupně rozšiřují indikace i o diagnózy nenádorové, AIDS nevyjímaje. Současným trendem je prosadit myšlenku hospice také mimo jeho zdi, a proto je v pregraduální i postgraduální výchově lékařů a zdravotníků kladen důraz na vzdělávání v obecné paliativní medicíně.

Lítost bezduchá, nebo tvůrčí?
Hospicová myšlenka je pro nás všechny důležitá ještě z jednoho důvodu – preventivně čelí nedozírným dopadům, které by následovaly, pokud by zastánci uzákonění beztrestnosti eutanazie dosáhli svého cíle dříve než my našeho. Hrozba dystanazie je bohužel reálná a děsí mnoho lidí.
Pokud není člověk úplně otrlý, smrtelně nemocný v něm zákonitě vzbuzuje lítost a snahu nějak pomoci. Jeho další uvažování se pak ubírá jedním nebo druhým směrem – podle toho, zda jde o lítost sentimentální, bezduchou, nebo o lítost tvůrčí, o pravý soucit s nemocným. Lítost sentimentální není nemocnému nic platná a v extrémních případech vede až k úvahám o usmrcení nemocného, k úvahám o eutanazii. Lítost tvůrčí je schopná plného nasazení a někdy až nadlidské oběti. Nevěříte-li, přijďte se podívat do kteréhokoliv z našich hospiců.
Marie Svatošová


Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay