Vydání: 2010/50 Vánoce za dveřmi, 8.12.2010

„Říká se, že Čechy jsou ateistické, ale tam, kde nebyly Sudety a lidé cítí vlastní kořeny, to leckde neplatí,“ zamýšlí se kněz P. Martin Bětuňák. V jihočeském Velešíně, kde slouží, to neplatí evidentně. Zatímco blízké okolí Velešína – třeba Český Krumlov – bylo osídlené převážně sudetskými Němci, tady převládal český živel. A fakt, že tu nedošlo k odsunu obyvatelstva, je na návštěvnosti kostelů dodnes vidět. Stojí za tím pochopitelně i obětavá práce jeho mnohých předchůdců.

Velešíský farář tak má dnes ve svých farnostech pětatřicet ministrantů, jsou tu mladé aktivní rodiny, kluci, holky i senioři. Když předchůdce patera Bětuňáka P. Mgr. Jiří Jeřábek O. Melit. tragicky zahynul v autě a ve Velešíně neměli rok svého faráře, farnost řídili po ekonomické stránce sami farníci a duchovní správu zastupovali kněží z Českého Krumlova. Velešínští farníci se podílejí na vedení města, mnozí jako zastupitelé městské rady, bývalý místostarosta i někdejší starosta chodí do kostela. V lavicích sedí nejen babičky, ale i doktoři, právníci, podnikatelé… Jsou tu staří i mladí. V českobudějovické diecézi se zatím farnosti administrativně neslučují, každá tedy zůstává samostatným právním subjektem. Velešínský farář tak má na starosti čtyři farnosti.

Velešín: je to kostel, nebo není?

Jak už zasvěcení velešínského kostela sv. Václavu napovídá, místo s pevným královským hradem v minulosti stálo na zemských hranicích a střežilo vstup do země. (Patronu české země byly svěřovány pod ochranu právě hraniční lokality, a podle zasvěcení sv. Václavu tak lze někdejší hranici dodnes určit.) Kostel sv. Václava stojí v dolním prostoru u náměstí. Nahoře na náměstí však stojí ještě jeden mladší kostel. Nebo to kostel není? Chrám sv. Filipa a Jakuba ze 14. století byl odsvěcen už za Josefa II. Byla z něj nemocnice, byty, v nedávné době dokonce bar a pivnice. Objekt vykoupilo město a plánuje v něm zřídit kulturní centrum. Grant byl ale kvůli hospodářské krizi zastaven, snad se tedy Velešínští někdy dočkají… Velešín má zhruba 4 tisíce obyvatel a do kostela sem chodí přibližně 300 lidí. Je mezi nimi i hodně dětí – jednou jich na mši zaměřené na rodiny s dětmi farníci napočítali devadesát. „Na zdejší škole katecheta a pastorační asistent Mgr. Zdeněk Vaclík vyučuje náboženství, kam přihlašují své děti i nevěřící rodiče. Když pak děti chtějí jít na dětskou mši, často dotáhnou rodiče s sebou. Víra se tak přes mladé dostává k dospělým,“ sděluje Martin Bětuňák. A jak se povedlo, že mají ve Velešíně v náboženství dnes oněch padesát dětí? Mimo jiné zavedl dětské mše, na rodiny se snaží zaměřit a jakousi nenásilnou přípravu vidí už ve zdejší školce. Působí zde jako učitelky velešínské farnice, které na děti kladně působí svým příkladem a vlivem. Farář je zván do školky pravidelně třeba na Mikuláše. Děti při té příležitosti na oplátku pozve do kostela podívat se na kostelní betlém a povídá si s nimi. „Mluvím s nimi o vánočních svátcích a o tom, kdo jsou to třeba tři králové, dám jim obrázek nebo kadidlo… Ony někdy nevědí, co to je, tak jim řeknu, jak to mají doma pálit: na lžičce a samozřejmě k tomu přizvat rodiče,“ popisuje setkání s předškoláky kněz. Pro ministranty pater Martin pořádá s pastoračním asistentem a akolyty ze všech čtyř farností pravidelné sobotní měsíční schůzky. Ve Velešíně se samostatně schází společenství rodin, druhé souběžně funguje v předhůří Novohradských hor ve Svatém Janu nad Malší a v Besednici. Tato společenství mladých rodin vznikla jako plod Katolické charizmatické obnovy v 90. letech. „Mladí manželé měli potřebu se modlit za sebe, své děti, farnost a potřeby společnosti. Konají to formou modlitby nad Písmem svatým, modlitbou chval a přímluvnou modlitbou často doprovázenou kytarou. Scházejí se pravidelně v pátek každých čtrnáct dní po rodinách,“ přibližuje situaci kněz.

Svatý Jan nad Malší: dárek pod stromeček

Tuto farnost dostal pater Martin loni skoro pod stromeček – začal ji spravovat o adventu. Farnost byla kdysi založena právě kněžími z Velešína a ta se teď k němu svým způsobem vrátila. Zvláštní atmosféru má zdejší poutní místo – tvrdí se dokonce, že jde o nejmenší svatojánské poutní místo v zemi. Ke sv. Janu přicházejí věřící z Ločenic, Sedlce, Todně, Mokrého Lomu a dalších míst v okolí. Dříve tu bývaly mše sv. v sobotu večer a chodilo na ně pár babiček. „Zavedl jsem nedělní mše – jsem přesvědčen, že se slavením nedělní mše stojí a padá farnost – a teď tu bývá čtyřicet i padesát věřících,“ sděluje kněz. Protože zde nelze sloužit mši každou neděli (biskup povolil sloužit kněžím v diecézi maximálně tři nedělní mše sv.), střídá se bohoslužba ve Sv. Janu s Besednicí. Tam, kde není mše sv., koná se alespoň bohoslužba slova, kterou vede některý z ustanovených akolytů Mgr. Zdeněk Bláha a Bc. Martin Ehrlich.

Besednice: katolíci i husité

Besednice je městys, kde katolíci s husity bojovali po vzniku ČSR ve 20. letech minulého století o kostel sv. Prokopa; bylo to hodně vypjaté… Letos v sobotu 9. října, kdy místní vzpomínali a oslavovali sto let od povýšení na městys, zde katolický kněz P. Mgr. Martin Bětuňák a husitský kněz RNDr. Lubomír Braný sloužili společnou ekumenickou bohoslužbu. S touhou a snahou, aby byly všechny staré křivdy usmířeny… „Jako voják na vycházce jsem v roce 1989 s tehdejším krumlovským kaplanem P. Vendelínem Zboroněm do Besednice jezdíval občas na nedělní mše. Bylo tu na mši nějakých pět až osm lidí a já si tehdy říkal, že je to tady na zavření. Netušil jsem, že zde budu za šestnáct let ustanoven farářem,“ usmívá se Martin Bětuňák. Besednice dnes nejen že není na zavření, ale dál se rozvíjí, v kostele tu bývá padesát i více věřících. „Když tu mám před svátky vánočními a velikonočními svátost smíření, zažívám tu skutečně hluboké zpovědi. I mladí v pubertě se zpovídají tak, že jsem až překvapen jejich touhou po Bohu a snahou o duchovní život. A to třeba čekají přes hodinu, než na ně přijde řada. Odjíždím odtud docela zmrzlý, ale fakt nadšený,“ pochvaluje si kněz.

Soběnov: fara pro mládež

Vysoko položená obec mezi horami, kde přetrvávají – i mezi mladými – tradiční zvyky a nádherný folklor, vždyť jsou poslední historickou doudlebskou obcí. Do kostela chodí minimálně 60 % zdejších obyvatel. Starousedlíci i ti mladí, kteří se sem se přistěhovali, se příkladně starají o kostel. V Soběnově opravují faru, kde se v létě pořádají tábory pro ministranty, děvčata z farností, jezdí sem salesiáni, skauti a pořádají se další akce. Když je tam P. Martin se spolupracovníky a ministranty na letním táboře, soběnovské ženy napečou dětem buchty a říkají: „To je pro naše kluky.“