Vydání: 2009/4 Obrácení sv. Pavla, 21.1.2009, Autor: Aleš Palán

„Kdo sem přijde poprvé, říká, že je to rozhledna nebo kaple. Ve skutečnosti to tak romantické není: v poslední době se tu hlavně žehlí,“ usmívá se P. Pavel Čtvrtečka. Na mysli má členitou místnost v poschodí nasavrcké fary, odkud je skutečně jedinečný výhled. Právě v Nasavrkách Vysočina nabírá dech a krajina se zvedá nad východočeskými nížinami. Z oken místnosti jsou za pěkného počasí – zvláště nyní v zimě – vidět Orlické hory i Krkonoše, Ještěd i Praděd.

Když se fara stavěla, byla tahle místnost trochu stavebním oříškem: stříška nad apsidou byla kvůli „plechařině“ velmi náročná. Téměř veškerou práci udělala na faře skupinka osmi důchodců. Mladšího brigádníka drželi za nohy z okýnka a on pilou uřezával úhly trámů. „Byla to šťastná souhra okolností, že se nám podařilo postavit novou faru, dnes by to bylo zřejmě nemožné,“ přemítá nasavrcký farář. Původní fara stála v rohu náměstí, byl to přízemní, současnému provozu nevyhovující objekt. V roce 1997 ho farnost prodala správě Chráněné krajinné oblasti Železné Hory, která potřebovala parcelu pro stavbu nové správní budovy. Po Velikonocích 1999 se začalo se stavbou nové fary na místě bývalé farní zahrady, kousek za kostelem sv. Jiljí. Rozhodla o tom schůze farníků, ačkoliv ne všichni tehdy věřili v úspěch tak ambiciózního záměru. Stavba měla přijít na více než pět milionů korun. Skoro 300 tisíc se vybralo v kostelních sbírkách, ještě vyšší sumou přispěla organizace Kirche in Not z Německa, něco přidali nasavrčtí občané a zdejší radnice. Hlavně pak dobrovolníci odpracovali na 12 tisíc brigádnických hodin. Ta jména stojí za zmínku: přes tisíc hodin odpracovali Zdeněk Tomek, Slávek Kudláček, František Jeníček a Václav Marousek. Více než dva tisíce hodin na stavbě fary odpracoval stavbyvedoucí Josef Novák. Brigádníci se scházeli každé úterý, čtvrtek a sobotu – samozřejmě vše bez nároku na mzdu. Jejich práci dodnes připomíná pamětní deska při vchodu na faru. O pouti 2. září 2001 bylo hotovo. Slavnostní bohoslužbu celebroval královéhradecký biskup Dominik Duka. „Nasavrky nejsou malá farnost, jinak by nedokázala tak velkou věc,“ řekl tehdy. Stavba fary byla možná jen díky souběhu několika příznivých okolností. Kromě nadšení zdejších farníků to byl fakt, že v tehdejším systému zůstávaly všechny peníze za prodej farní budovy nasavrcké farnosti. (Nyní by šly tři čtvrtiny na účet biskupství.) A do třetice: Stavbě pomohla i přízeň tehdejšího starosty Doležala. Ze svého předchozího působení v chrudimské Transportě měl hodně známých v oboru, dokázal například sehnat zdarma dva tisíce tun prachového cementu z nedaleké cementárny v Prachovicích. Zejména z pohledu zpod kopce se ukazuje, jak je historizující budova nasavrcké fary rozlehlá: suterén, přízemí, podkroví a druhé podkroví. „Bývalý starosta chtěl z Nasavrk udělat centrum mikroregionu, tvrdil, že na faře bude bydlet víc kněží. Považoval jsem to trochu za fantazii, přesto tu skutečně čtyři roky bydlel polský kněz Mariusz Sobina, který sloužil v okolí,“ říká pater Čtvrtečka. Dnes žije na faře opět sám a je si vědom toho, že pro jednoho člověka jsou tyto prostory naddimenzované. V přízemí fary je zimní kaple, přes léto tu mívají schůze zdejší lidovci, schází se tu modlitební společenství, mládež i ministranti. Občas tu zkouší sbor s názvem Nahoboj – jde o zkratku míst, odkud zpěváci pocházejí: Nasavrky, Hodonín (ten východočeský, nikoliv jihomoravský) a Bojanov. „Sbor zkouší v místnosti pod mým bytem. Nahoru vede komín s větrákem a zpěv z něj jde jako z reproduktoru,“ usmívá se pater Čtvrtečka. Kdo ví, třeba se jednou budou všechny prostory nasavrcké fary hodit.

„Keltská spiritualita“

Nasavrky se dnes prezentují jako místo v minulosti obývané Kelty. Na místě keltského opida jsou dodnes vidět valy, okolím vede desetikilometrová naučná stezka. Na Halloween a keltský svátek Lughnasat se do Nasavrk sjedou stovky návštěvníků, ve zpravodaji zdejší radnice se propaguje „keltská spiritualita“. Z toho nemůže mít katolický farář vůbec radost. „Odjakživa se tu vařila medovina – teď se prodává jako keltská medovina. Na Velikonoce tu mají keltská vajíčka. Na zámečku je expozice věnovaná Keltům, o Františku Noskovi se tam člověk nedozví nic,“ kroutí hlavou pater Čtvrtečka.

Od ledna jen jedna farnost

V průměrnou neděli se v nasavrckém kostele sejde zhruba šedesát věřících. Do konce loňského roku měl P. Pavel Čtvrtečka na starosti dvě farnosti – kromě Nasavrk i Trhovou Kamenici. Od 1. ledna letošního roku už nasavrcký farář spravuje farnost jedinou. Ne že by mu ubylo práce, nýbrž dvě dosavadní farnosti byly sloučeny v jedinou. Za podstatnou změnu pro svou práci pater Čtvrtečka toto opatření ovšem nepovažuje: „Budu zapisovat do jedné matriky, přestože u nás máme třeba jen dvě svatby za rok a křtů o pár víc. Tolik se toho zase nezmění.“ Fara v Trhové Kamenici patří obci. „Je tam muzeum, kam děti chodí na výstavu strašidel,“ konstatuje Pavel Čtvrtečka s určitou hořkostí. Na faře má farnost jako věcné břemeno také byt pro faráře. V Trhové Kamenici je velký rozdíl mezi náv- štěvností kostela v létě a v zimě. V létě zde pobývají „pardubáci“ – tedy chataři z Pardubic – a tak bývá v neděli v kostele zhruba padesát věřících. Teď v zimě se jich sejde okolo třiceti.

Dva faráři, tři biskupové, sedm papežů

Za posledních čtyřicet let mají v Nasavrkách jen dva duchovní správce. Od roku 1968 tu celé čtvrtstoletí působil P. Rudolf Rykýř, od 1. září 1993 byl administrátorem excurendo jmenován P. Pavel Čtvrtečka (narozen 1964). Tehdy pracoval jako kaplan v Hlinsku a Kameničkách a do Nasavrk až do roku 2002 právě z Hlinska dojížděl. Jak pater Čtvrtečka připomíná, určitá stabilita panuje i na hradeckém biskupském stolci. „Hradečtí biskupové jsou pohřbeni v Chrasti u Chrudimi. Poslední biskupský pohřeb se zde konal v roce 1956, kdy byl pochován Mořic Pícha. Kolik bylo za tu dobu papežů?“ ptá se sám sebe nasavrcký farář a vypočítává, že sedm. V Hradci Králové měli za tu dobu pouze tři biskupy: Mořice Píchu, Karla Otčenáška a Dominika Duku.