Svědectví: Jak se žije křesťanům v plzeňské diecézi?

Vydání: 2008/21 O důležitých životních okamžicích, 20.5.2008

Jsme malé stádce. Občas sice podléháme pokušení se utěšovat, že je nás dost, vlastně většina, a sekularizace je jen taková vlna, že se to změní, že konečně někdo přijde a ocení, že jsme prostě ti nejlepší. Ale zpět: je nás hrstka. Deset tisíc šest set věřících na území dvou krajů, kteří se sejdou na asi 190 nedělních bohoslužbách v diecézi.

Pro statisíce lidí kolem (na území diecéze jich žije přes 800 tisíc) jsme často exoty – možná také zcela neznámí, protože někteří znají ve své obci z křesťanství jen ten kostel a bývalou faru, co jsme prodali nějakým lufťákům. A protože nás křesťanů je v západních Čechách málo, dá nám mnohem více práce a úsilí potkat se se svými bratry a sestrami a vytvářet (farní, rodinné, mládežnické) společenství. Život církve se často odehrává na úrovni vikariátů, protože počet křesťanů v nich odpovídá velikostí farnosti na jiném konci republiky – rozlohou však zabírají celý okres. Máme k sobě dál, ale možná jsme o to víc propojeni v rámci celé diecéze – když se nás na pouti v Teplé nebo na Dnech víry sejde 1 500, je to vlastně každý sedmý věřící z diecéze. Mnohde se daří být solí a kvasem, být u spousty dobrých věcí, které se lidé (sousedé, spoluobčané, chalupáři) v obcích snaží dělat. Je to poslání, které musí být vytrvalé, které stojí spoustu úsilí a času a trvá celý život. Ale je to také cesta, jak být živým, plodným křesťanem tady a teď.
Občas ztrácíme naději či máme problémy sami se sebou, s bratry a sestrami, s knězem. I když je nás tak málo, dovedeme se dál dělit, vydělovat, těžko si odpouštět, nepřijímáme se ve své jinakosti. Přes všechny naše slabosti se však stále objevují noví lidé, kteří se setkali s Ježíšem a hledají svůj domov v církvi (za 15 let života diecéze bylo pokřtěno na 1 300 dospělých katechumenů).
Potkáváme se s neuzdravenou minulostí (70 % diecéze tvoří Sudety), s předsudky a občas i nenávistí vůči vyhnaným Němcům, stále milujícím a podporujícím svou rodnou obec a vlast.
Jsme ale stejní jako všichni křesťané v naší zemi, chceme patřit Pánu celým svým srdcem. Naše jinakost je daná rozdílností míst, kde žijeme. Jsme však rádi tam, kam nás Pán povolal a postavil. Jsme rádi za našeho „normálního“ biskupa, který ze sebe nic nedělá a je jedním z nás.
V pastorační vizi jedné z našich farností se píše: Chceme žít život otevřený životu. Žít s těmi zde i s těmi tam. Být láskou dnešku, zítřku nadějí. Žít tím, co žije, a to, co umírá, provázet k smrti, co život otvírá.
Jindřich Fencl


Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 16 17. – 23. dubna 2018

Kardinála Berana přivítá i sv. Vojtěch

Už o tomto víkendu přivítají v pražské katedrále rakev s ostatky kardinála Josefa Berana nejen věřící, ale také nová socha sv. Vojtěcha. O umístění skulptury tohoto…

celý článek


Macron: Opravme vztah církve a státu

Poprvé ve francouzské historii vystoupil prezident této přísně sekulární země na setkání s představiteli katolické církve. Emmanuel Macron promluvil v Bernardinské koleji…

celý článek


Skoky jsou zase živé. Už deset let

Mohutný barokní kostel ve Skokách u Žlutic dává tušit, že zde bylo významné poutní místo. A skutečně. Bylo proslavené zázračnými uzdraveními podobně jako francouzské…

celý článek


Prarodiče nás vedou po celý život

Na ty ruce vzpomínáme pořád. Až po letech pochopíme, čím nás v dětství tak upoutaly – velikostí, drsností i jiným dotykem. Nikdo totiž neumí pohladit tak jako babička či dědeček.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay