Vydání: 2005/40 Křesťanská nakladatelství na Slovensku, 27.9.2005, Autor: Jiří Macháně

Především jako symbol české státnosti, čímž nemyslím primitivně laděný nacionalismus. Jsme malý národ a v naší povaze není mít za národní hrdiny vojevůdce, kteří si silou podmanili půlku Evropy. Spíš chytré panovníky, kteří dokázali s okolními mocnými sousedy vycházet tak, aby se jejich vlastnímu lidu žilo co nejlépe. V tomhle jsou si podobní svatý Václav s Karlem IV. Oba to byli pořádní chlapi, kteří si dokázali zjednat pořádek. Zároveň byli ale natolik vzdělaní, že si spočítali, že chytrá diplomacie - a třeba i vliv a přízeň církve - je často účinnější zbraní než meč. A že na tohle Češi 'slyší', se ukázalo v našich dějinách mnohokrát. Vždycky, když o něco opravdu jde, sejdeme se na Václavském náměstí pod jeho sochou. A kdybychom se při vzniku samostatného státu tak zoufale nesnažili zapomenout na všechno katolické, asi by byl naší přirozenou hymnou Svatováclavský chorál.

Tradice poutí ve Staré Boleslavi byla přerušena uměle komunisty. Už proto je dobře, že se nyní snažíme o její obnovu. To má přece vždycky smysl - vracet národu jeho kořeny, to, z čeho vyrostl. Poutní tradici ve Staré Boleslavi vidím jako jeden takový kořínek. Může se zdát třeba jen docela malý, ale nakonec právě třeba on rozhodně o tom, že ve vichřici nepadne celý strom.