Šestidenní cesta do vlastní duše

Vydání: 2009/32 Putování za kapličkami, 6.8.2009, Autor: Tereza Holá

Na pěší pouť za umělecká povolání a jejich duchovní rozměr se vydalo patnáct poutníků. Svou šestidenní výpravu zahájili v Hoštejně a ukončili 1. srpna na křížové cestě k Maria Hilf ve Zlatých Horách. S kytarou se k nim přidaly i sestry boromejky.

„Umělci mají velkou zodpovědnost za to, co dělají, protože svou prací ovlivňují tisíce lidí,“ vysvětluje své pohnutky hlavní organizátorka akce Martina Pavlíková. Herečka, pastorační asistentka a vedoucí Rapsodického divadla se proto pustila s podporou svého manžela, člena filharmonie, do organizování pěší poutě, kterou obohatila o kulturní program věnovaný slovu, hudbě, divadlu nebo výtvarnému umění. „Byl to zážitek. Maluji a batikuji hedvábné šaty a chci do nich dávat něco víc než jen příjemně poskládané barvy. Proto je pro mě takové putování důležité,“ vypráví oděvní výtvarnice Dagmar Haneková z Jistebníku. Aby se přidala k neobvyklé pěší pouti, ji přesvědčila už loni její kamarádka, lékařka Hana Váňová z Litovle. „Pomáhala jsem tak trochu s organizací už nultého ročníku v roce 2007, ale nemohla jsem se ho osobně účastnit. Myslím, že všichni v životě hledáme duchovní rozměr, který nám chybí,“ vysvětluje Váňová. „Sešli se tu lidé všech věkových skupin, rozdílných profesí a vyznání. Kupříkladu Hana je pravoslavného vyznání, Dagmar svou víru v Boha teprve hledá, většina z nás jsou katolíci. Byla bych ráda, kdyby naše společenství zůstalo i pro další poutě,“ svěřila se Pavlíková. Ke katolické církvi konvertovala někdy koncem osmdesátých let. „Čekala jsem dítě a četla knihy, a najednou jsem objevila Krista,“ vzpomíná. Když se pak v roce 2006 vydala na pouť do Santiaga de Compostela, dozrálo v ní rozhodnutí uspořádat pouť za umělecká povolání. Ještě než se poutníci definitivně rozešli, dohodli se, že příští rok by společně mohli jít z Opavy opět do Zlatých Hor. „Příště půjdu zase, moc mi to sedlo,“ je rozhodnuta pětadvacetiletá studentka Adéla Náglová. Ve svých sedmnácti letech přestala chodit do kostela, protože se neuměla srovnat se svými rozporuplnými názory na víru. Na pouť ji pozval kamarád jako fotografku. „Měla jsem obavy, zda si budu mít s těmi lidmi co říct, ale moc se mi to líbilo,“ přiznává Adéla.

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 16 17. – 23. dubna 2018

Kardinála Berana přivítá i sv. Vojtěch

Už o tomto víkendu přivítají v pražské katedrále rakev s ostatky kardinála Josefa Berana nejen věřící, ale také nová socha sv. Vojtěcha. O umístění skulptury tohoto…

celý článek


Macron: Opravme vztah církve a státu

Poprvé ve francouzské historii vystoupil prezident této přísně sekulární země na setkání s představiteli katolické církve. Emmanuel Macron promluvil v Bernardinské koleji…

celý článek


Skoky jsou zase živé. Už deset let

Mohutný barokní kostel ve Skokách u Žlutic dává tušit, že zde bylo významné poutní místo. A skutečně. Bylo proslavené zázračnými uzdraveními podobně jako francouzské…

celý článek


Prarodiče nás vedou po celý život

Na ty ruce vzpomínáme pořád. Až po letech pochopíme, čím nás v dětství tak upoutaly – velikostí, drsností i jiným dotykem. Nikdo totiž neumí pohladit tak jako babička či dědeček.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay