Rosu dejte, nebesa, shůry

Vydání: 2009/50 Bohumil Vít Tajovský, 8.12.2009, Autor: Michaela Straková

Rorate coeli desuper neboli Rosu dejte nebesa shůry. Tato slova rozeznívají v adventu chrámy po celé naší zemi. Tisíce věřících míří brzy ráno ještě za tmy do kostela na rorátní mši svatou. V mnoha farnostech začíná bohoslužba potmě, světlo do ztemnělého kostela přinášejí děti v průvodu s rozsvícenými lampičkami.

„V našem kostele je letos na ranních rorátech více dětí než dospělých. Začátek obřadu probíhá potmě, jen při svíčkách,“ popisuje s nadšením Michal Perutka z farnosti Nanebevzetí Panny Marie ve Valašském Meziříčí, kde se ranních dětských rorátů účastní dvakrát týdně kolem stovky dětí. V úvodu mše projdou celým chrámem se zapálenými svíčkami, které pak položí na oltář. „Je to určitě možnost, jak děti přitáhnout do kostela. Ten náš bývá letos plný,“ pokračuje zmíněný farník s tím, že na- opak děti přivádějí do kostela své rodiče. Ve farnosti sv. Martina v Bánově na Uherskohradišťsku se konají roráty v netradičním čase: „Ráno to bylo hodně problematické, a tak máme roráty večer. Díky tomu přicházejí ve všední den do kostela děti i s rodiči, kteří už mají po práci,“ vysvětluje místní farář P. Petr Bulvas. Také zde začínají roráty příchodem dětí s lampičkami. Místní kostel zůstává ztemnělý až do skončení úvodní modlitby. Před oltářem stojí papírový betlémský dům se čtyřmi dveřmi, které se s blížícím narozením Ježíše postupně otvírají. Před domem má každé dítě postavenu svou vlastní čtyřhrannou svíčku a každý týden plní nějaký úkol. Svíčky si pak děti zapálí při bohoslužbě na Štědrý den, a odnesou si tak domů ke štědrovečernímu stolu „betlémské světlo“. I dříve chodili lidé na roráty se svíčkami. V dobách, kdy ještě nebyla elektřina, si totiž museli svítit na cestu. „Vycházeli jsme z domu o půl páté ráno, do kostela jsme to měli zhruba devět kilometrů, dobrá hodina a půl cesty,“ vzpomíná osmasedmdesátiletá Veronika Ryšická pocházející z Velkých Karlovic na časy, kdy za naprosté tmy chodila pěšky na rorátní mše do místního dřevěného kostelíka Panny Marie Sněžné. „Brodili jsme se v hromadách sněhu, byli jsme vymrzlí, ale přesto jsme do kostela chodívali strašně rádi,“ vzpomíná dále a dodává, že se po dlouhém mrazivém ránu zahřáli až v měšťanské škole, kde je paní učitelky nechaly rozmrznout u kamen.

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 3 15. – 21. ledna 2019

Panamské Jezulátko přivítalo Čechy

Panama přivítá na Světovém dni mládeže 22.–27. ledna více než 200 tisíc mladých lidí ze 155 zemí světa. Na místě jsou už čeští poutníci se dvěma biskupy.

celý článek


Tři králové v bance i v Senátu

Do Tříkrálové sbírky se stále častěji zapojují i firmy. Většina z nich zve koledníky, které vyšle Charita. V České spořitelně uspořádali sbírku sami zaměstnanci.…

celý článek


Jan Palach: Jak reagovala církev?

Palachův čin otřásl celou tehdejší společností. Reagovali na něj i představitelé církve – a to jak domácí, tak i světové.

celý článek


Karmelitky si staví klášter

Sestra karmelitka se zednickým kladívkem, kolečkem či za volantem traktoru. Takové obrázky lze spatřit v Drastech, osadě nedaleko Prahy. V prostorách bývalého statku tu roste…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay