Vydání: 2006/44 Jak se stát svatým, 31.10.2006, Autor: Jiří Macháně

Téměř tisícovky lidí se zeptalo Centrum pro výzkum veřejného mínění na společenskou prestiž jednotlivých povolání. Z 26 hodnocených se kněz umístil na třetím místě od konce. Za ním následovala uklízečka a poslanec. V roce 2004 bylo kněžské povolání ještě o tři příčky výše. Nejvíce si lidé váží povolání lékaře, vědců a učitelů. Biskupa, novináře, kněze a knihkupkyně jsme se zeptali, proč si myslí, že lidé na kněze takto pohlíží, a co s tím.

FRANTIŠEK LOBKOWICZ, ostravsko-opavský biskup
Je to dáno jistě stavem naší společnosti. Nepotřebuje Boha, a nepotřebuje tedy ani kněze. Média chrlí negativní zprávy, ty pozitivní se nenosí. Proto se nedočteme o denní poctivé práci převážné většiny kněží, ale negativní zpráva se objeví pod palcovými titulky. Mnozí lidé také vůbec netuší, v čem pro ně kněz může být užitečný. Snad při umírání, že se pomodlí, ale přece ještě neumírám. A co s tím? Poctivě dál sloužit Bohu a bližním a na tyto názory se moc neohlížet. Patří to k našemu povolání, být někde dole. Ale zase to není úplně špatná společnost, vždyť bez uklízeček a poslanců by mnohé nefungovalo. Bez kněží také ne.

P. MILAN BADAL, kněz a publicista
Za katastrofální renomé kněží stěží mohou aféry, v posledních letech jich nebylo tolik. Tradičně je tu odmítavý vztah obyvatel k římskokatolické církvi. Ale to by se slabá prestiž nemohla dále rychle propadat. Ve skutečnosti klesl o statisíce počet věřících. Pokud se nebudeme schopni podívat pravdě do tváře a provést seriózní analýzu stavu naší církve, pokles počtu věřících ani pokles společenského uznání kněží nezastavíme. Je tu i lhostejnost k církvi. Ale tento vztah je obrazem a odrazem chování církve a jejích představitelů. Dokud se budeme chovat jako církevní knížata ze 17. století, dokud budeme mít týdně pro zájemce tři úřední hodiny, dokud budeme reagovat na možná i pošetilé dotazy arogantně, dokud budeme podporovat mentalitu ghetta ve výchově budoucích kněží, dotud nás Pán ujišťuje, že si sůl, která bude skutečně solit, opatří někde jinde.

ALEŠ PALÁN, redaktor Doma
Respondenti neměli jednotlivá povolání seřadit podle subjektivní důvěryhodnosti, ale přidělit jim body od 1 do 99. První povolání od druhého tak mohly u jediného respondenta dělit desítky bodů, a to se mohlo ve vzorku necelého tisíce přispěvatelů výrazně projevit. Bojovní ateisté tak mohli pořadím výrazně zahýbat. Druhou otázkou je, nakolik respondenti hodnotili opravdového kněze z masa a kostí, nebo jeho literární či filmovou podobu. Pak by bylo rozhodující, zda naposledy viděli film Je třeba zabít Sekala, či Slunce, seno a jahody. Statisticky zajímavý by byl doplňující dotaz, kolik respondentů se s knězem skutečně setkalo. Ještě hůř než kněží dopadli poslanci. Těch jsem osobně poznal desítky a mohu prohlásit, že většina z nich jsou slušní lidé. Pokud přijmeme tezi, že stav sněmovny je jen odrazem stavu celé společnosti, naskýtá se otázka třetí a možná nejzákladnější: Neříká nám toho tento výzkum víc o nás samých než o našich kněžích, poslancích, lékařích a uklízečkách?

ILONA KAŠOVÁ, knihkupkyně
Kněz – to není časté povolání a  lidé se s ním nesetkávají. Vůbec netuší, co vlastně obnáší. Nemyslím si, že by tento výsledek značil pohrdání. Lidé s povoláním kněze nemají zkušenost, nebo ji mají minimální a co je horší, třeba i špatnou. Kněz ale nemá moc prestiže ani uvnitř církve. Například syn mé věřící kamarádky začal pracovat u salesiánů a ona má strach, aby se snad nestal knězem. Navenek by snad pomohla lepší sebeprezentace církve ve společnosti – a to jak celku, tak konkrétních osobností.