Omluva se nesmí žádat - buď přijde, nebo nepřijde

Vydání: 2008/33 Srpen 68 - zásadní zlom i pro církev, 12.8.2008, Autor: Martin T. Zikmund

Není mnoho lidí, kteří by na vlastní kůži zažili poválečný odsun z Československa, ztratili při něm všechny své nejbližší, a přitom nejen nezatrpkli, ale zachovali si ke své mateřské zemi přátelský vztah. Jedním z nich je i pětasedmdesátiletý Hugo Fritsch z Rakouska, rodák z Brna. V západočeské Domaslavi spolu hovoříme o jeho vzpomínkách na odsun a o jeho názorech na česko-německé vztahy.

Narodil jste se v Brně v německo-české rodině, pracoval jste čtyřicet let v Mnichově a nyní trávíte důchod v Rakousku. Cítíte se být víc Němcem, Čechem nebo Rakušanem?

Víte, já se nejvíc cítím Moravanem. Nikde nebylo tolik smíšených rodin jako na Moravě. V Brně se říkávalo, že každé německé dítě se s kojením naučí česky. Čeština mně nakonec při odsunu také zachránila život. Bohužel to bylo v době, kdy už moji rodiče a sourozenci zemřeli vyčerpáním.

Jak probíhal odsun v případě vaší rodiny?
V polovině dubna se tatínek rozhodl, že ještě před příchodem fronty využijeme jedné z posledních možností na odjezd z Brna. Rodiče předtím dlouho váhali. V únoru 1945 se nám totiž narodil bratříček Willi. Nakonec jsme však přece nasedli na vlak a abychom se vyhnuli Vídni – která už byla obsazená – jeli jsme na trase Brno–Praha–Plzeň a pak jsme chtěli jet do západního Rakouska. V Blatné však partyzáni vyhodili železniční most do povětří a my nemohli dál. Tam jsme pak byli umístěni do školní budovy, z níž se stal internační tábor. V Blatné nás potom zastihl i konec války.

A co následovalo?
Po několika týdnech nás v nákladních železničních vozech odvezli do Prahy. Na smíchovském nádraží nás překotně vyháněli z vlaku – kdo zakopl a upadl, toho zkopali. To se stalo i babičce, která kvůli tomu pak krvácela. Když jsme se ptali, kam jdeme, odpověděli nám: „Do pekla.“ Ze Smíchova jsme byli hnáni na Strahov, Pražané na nás plivali a nadávali nám. Bylo už dost vedro a my neměli tekutiny, pochod se stával martyriem, zvlášť staří nemohli dál. Odhazovali svá zavazadla, aby zachránili holé životy. Tatínek se zhroutil. Byli jsme však nemilosrdně poháněni dál a čumilové na nás povykovali. Když se kdosi z nás chtěl napít u pumpy nedaleko stadionu, zařvali na něj: „Tahle voda není pro Němce!“

Kolik vás tam bylo?
Na stadionu se nás pak tísnilo 10 tisíc. Takto jsme pod slunečním žárem strávili celý měsíc. Každých 24 hodin jsme dostali trochu polévky, kousek chleba a hrníček cikorky.
Dodnes nechápu, jak tam náš Willi mohl celý měsíc přežít. Zemřel ale brzy poté, když nás odvezli ke Kralupům nad Vltavou pracovat na nějaký statek. Nejhorší mělo však teprve přijít, když jsme byli brzy nato převezeni do pracovního tábora v Prosečnici u Benešova. Byli jsme nuceni k těžkým fyzickým pracím 10–14 hodin denně, aniž bychom dostávali dost jídla.
A když pak přišlo zimní období, umíralo zde asi 10 lidí denně. Zde postupně odešli i moji nejbližší: nejprve patnáctiletý bratr Gerhard, pak babička, po ní maminka a nakonec i tatínek. Mne pak, jak už jsem řekl, zachránila znalost češtiny. Velitel tábora si mě pozval k sobě a byl jsem pověřen, abych jako tlumočník jezdil s nějakým Němcem vyřizovat do města různé věci. Díky mezinárodní delegaci Červeného kříže jsem se pak dostal na dva roky k salesiánům do Kobylis, než jsem byl poslán do Bavorska za tetou a strýcem.

Měla se v 90. letech česká strana bývalým německým krajanům za odsun jednoznačněji omluvit? A co odškodnění?
Omluva se nesmí žádat – ta buď přijde, nebo nepřijde. Mnoho odsunutých začalo po roce 1989 snít o odškodnění ze strany Čechů. Tím se diskuse s Čechy zablokovala. Měli by si už konečně jednou uvědomit, že žádné odškodnění nepřijde.

Přijel jste do Domaslavi hovořit o odsunu s mladými lidmi. Děláte to často?
Ano, diskuse s mladými lidmi o válce, o odsunu, ale i o společné Evropě považuji za klíčové. Budoucnost Evropy nespočívá ve vyúčtování vzájemných nároků, ale ve společných rozhovorech. Proto jsem již navštívil řadu škol v Rakousku, Německu a Česku a tam besedoval s mladými. Mám tu zkušenost, že nejpozorněji naslouchají právě čeští studenti.


Sdílet článek na: 

Sekce: Domácí, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay