Vydání: 2007/47 Zadlužené domácnosti. Co s tím?, 20.11.2007, Autor: Jan Paulas

Cyklus barevných fotografií zachycující „znovuzrození“ kostela sv. Cyrila a Metoděje v pražském Karlíně po ničivých povodních v roce 2002 získal v minulých dnech první cenu v kategorii Umění na letošním ročníku nezávislé fotografické soutěže Czech Press Photo. Autorem fotografií je Martin Frouz a některé tyto snímky je možné vidět na právě otevřené výstavě Czech Press Photo 2007 na pražské Staroměstské radnici.

Úspěch potěšil i duchovního správce karlínské farnosti P. Miroslava Cútha. „Měl jsem samozřejmě radost, protože jsem byl hodně blízko tomu všemu. Martin Frouz mi to hned volal,“ říká kněz. Jak dodává, na fotkách se mu nejvíce líbí jejich lidský rozměr. „Nebyly pořizovány jako objevné soutěžní snímky, ale jako doklad života. Prolézali jsme spolu kostel a vůbec jsme netušili, že z toho vznikne kniha nebo že fotky vyhrají nějakou soutěž.“ Fotograf Martin Frouz byl původně požádán, aby pořídil nějaké snímky pro výběrové řízení na opravy chrámu. „Ten prostor mě postupně natolik uchvátil, že jsem se sem mnohokrát vracel. S restaurátory jsme se domluvili na spolupráci, a tak jsem přijížděl již na konkrétní akce,“ vysvětluje oceněný fotograf. Kolekce karlínských snímků vznikala čtyři roky a letos vyšly některé fotky knižně v rámci výpravné publikace, kterou o chrámu sv. Cyrila a Metoděje vydalo Karmelitánské nakladatelství.

Krásné chvíle i na troskách
Povodeň před pěti lety však v pražském Karlíně nezasáhla jen chrám, nýbrž celou farnost. „Některé rodiny po povodni odešly, ale objevily se zase jiné. Jako faráři mi jde hlavně o to, aby Karlín nebyl jen čtvrtí kanceláří, ale aby zde bydleli lidé,“ svěřuje se P. Cúth. Velká voda přinesla i jednu pozitivní zkušenost – zážitek solidarity a pomoci z různých koutů Evropy. „Bylo to svědectví podaných rukou a důkaz, že i na troskách prožije člověk krásné chvíle,“ říká farář. Zároveň upozorňuje na další devízu, kterou přinesla ničivá voda. „Lidé, kteří mají za zády tuto zkušenost, nemohou zůstat stejní jako dřív. Ale to je normální – všechny těžké věci, každý kříž nás mění. Tito lidé vědí, že za dva dny může být všechno úplně jinak. Tehdy to přišlo tak rychle, že se nemohli připravit. Řekli jim: Vezměte si jen kartáček a za dva dny budete zpátky. Ale pak se nemohli vrátit dva měsíce,“ vzpomíná P. Miroslav Cúth.